Bílé Karpaty – pěšky 142 km nejkrásnější trasou – putování sama s batohem (+itinerář s kilometráží ke stažení/zdarma)

Moje první sólo dobrodružství s batohem. Vybrala jsem si nádherné pohoří na česko/slovenské hranici – pozůstatky vyvrásnění z mořských sedimentů – Bílé Karpaty. Jedná se o Chráněnou krajinnou oblast s květnatými loukami, nádhernými výhledy a unikátními místy a také o vyhlášenou biosférickou rezervaci UNESCO. Tady se vám povede den, že nepotkáte ani človíčka ale zato možná potkáte zmiji či medvěda…

PŘÍPRAVY A PLÁNOVÁNÍ

Letos vyrážím sama. Tak se to nějak sešlo (spíš nesešlo), ale těším se. Bývám ráda sama, nebojím se (teda jsem si myslela), tábořit umím (a to zase jo), vybavení celkem mám dobrý (teda jsem si myslela), bude to taková desetidenní zenová meditace v mém vlastním tempu (jsem si myslela)… Zahajuji plánování. Kupuji si knížku Žítkovské bohyně a v rámci příprav ji přečtu. Také mi náhodou přistála v mailu nabídka na jakýsi meditační pobyt, takže ho platím a zapracovávám do itineráře, bude to na trase příjemný oddych. Přípravy mám hotové a teď už jen vyrazit.

Jestli chcete jít v mých stopách, klikněte na mapku a uložte si soubor pro navigaci.

Cestopis:

DEN 1

Parkuji auto na náměstí v Uherském Hradišti a brzy na to mě odváží vláček do Strážnice, kde bude start mé trasy. Na tváři úsměv, samé odhodlání, s každým, koho potkám, prohodím nějakou uvolněnou větu a šířím úsměvy. Trochu mě děsí váha mého batohu a také by mě měl děsit fakt, že jsem zapomněla zhasnout světla v autě, což ale bohužel zjistím až za 10 dní…

Dnešní etapa (15 km) tedy startuje ve Strážnici. Přes vinice Radějov mířím na rozhlednu Holý vrch (který je fakt holý a děsně tu fouká a tak jsem ve zpoceném tričku na větrné hůrce a místo kochání radši mizím dál do lesa). Škoda, chtěla jsem tu chvíli vegetit a posvačit.

Další cíl je rozhledna Travičná (kam přicházím v 17.30 ale mají samozřejmě dávno zavřeno, takže nahoru se nepodívám). Chvíli zvažuju, že tady zůstanu na noc, protože je tady otevřená kadibudka, ale šeřící se les byl pro mě argument pokračovat dál někam na méně děsivější místo. Už toho mám docela dost, bolí mě celé tělo a začínám nenávidět můj batoh. Kousek za Travičnou mám pocit, že už neujdu ani kilometr. Skenuju křoví a hledám kam se složit. V tom okamžiku vyskočily na cestu z nějaké lesní pěšinky dvě mladé holky, na zádech minibatůžek a se zpěvem a halasným vyprávěním tanečním krokem odhopsaly rychle dál. Uvědomuju si tu propastnou změnu naladění a sice, že mě přechází dobrá nálada a touhu s každým si pošvitořit nahradily zaťaté zuby a brblání… Ale nějaké záblesky energie těch holek na mě asi přeskočily, takže jsem se doploužila až do kempu Lučina. Beru si chatku (za 235,- Kč/noc). Vařím si večeři a jdu si dát sprchu, asi poslední na dlouhou dobu. Jsem mrtvá a jdu ve 20 hodin spát. První den s plnou polní mě totálně odrovnal.

DEN 2

Dneska mám několik úkolů: 1) Za prvé, musím zredukovat váhu mého batohu, protože to prostě neunesu (nevážila jsem to, ale s jídlem a vodou má určitě kolem 25 kg). Provedla jsem to trochu bezhlavým a zoufalým způsobem: vyhodila jsem jedno tričko, všechny náhradní ponožky a spodní prádlo (na každý den byly hezky jedny…) Nechala jsem si jen nějakou malou rezervu oblečení. Dál jsem v redukčním záchvatu vyhodila asi kilový pytel namíchaných musli s rozinkama a oříškama, což je mi děsně líto a to nejen dnes ráno, ale všechna další rána… Zbyl mi prázdný batoh, jehož 60-ti litrový obsah si celý nárokuje můj obrovský péřový spacák, starý přes 20 let, ruční výroba mojí švagrové. Je perfektní, nikdy mi v něm není zima, ale je těžký a objemný, což jsem zatím nikdy neměla potřebu řešit. Ve srovnání s těma ultralajtama je to prostě gigant. Dál nesu karimatku (taky pamatuje), malý stan, vařič a nádobí. A je plno. Plus jídlo a vodu.

2) Za druhé, musím vyřešit moje trekové hůlky. Mám je s sebou a chci je použít! Jenže z těch hůlek s tím souhlasila včera jenom jedna. Mám takové ty vytahovací ze 3 dílů a včera se jedna hůlka sekla a nešla prostě vytáhnout. Takže jsem šla jenom s jednou. Druhá se nesla na batohu. Ráno si beru hůlku na kobereček a říkám jí, že jestli nepůjde vytáhnout, tak jí prostě vyhodím, že jí neponesu, ať se koukne, jak dopadlo musli. A ona se asi lekla, protože po mém dalším už zoufalém tahání, lomcování a kroucení se po chvíli ozvalo cvaknutí a zaseklá tyčka se uvolnila! Hurá, mám tedy 2 hůlky, úleva.

Ráno si vařím snídani u chatky, dám si kávu v místním bufetu, nakoupím vodu a v 9 hodin opouštím moc příjemný kemp. Čeká mě zdolání několika vrchů, na což se moc netěším. Ale „nemám v plánu se zničit, takže půjdu podle pocitu a když jsem unavená, odpočívám, no stres, kam dojdu, tam dojdu, nejsem na závodech…“ sama sebe chlácholím… Začíná mě bolet koleno, takže uvidím, kam to vlastně dneska dojdu. Aby to nebylo jen na zastávku… Měkké já radí variantu popojet autobusem, tady by to ještě šlo, ale drsné já ho překecalo. Jde se dál. Cesta vede dost lesem, což je trochu nuda, ale zase je dost pařezů na odložení batohu, když si potřebuji odpočinout nebo odskočit. Já jinak nejsem schopná si ho sundat a zase nasadit na záda bez lavičky nebo něčeho podobného. Až později jsem vychytala nandavání batohu o strom, což je docela sranda, kdyby mě někdo viděl…

Na rozcestí u Tří kamenů je moc hezký altánek s nádherným výhledem do krajiny. Dělám si pauzu, vařím si kafe, lelkuju a nakonec tady chci i nocovat. Ale hodně tady fouká, tak mě to donutilo sejít o trochu níž. U jiného odpočívacího místa stavím stan a strávím zde svoji první klidnou „divokou“ noc. Přestože bylo dneska celý den vedro, večer se nemyju, protože mi došla voda. Zbylo mě poslední jedno deci a to si schovám na napití ráno.
Dnešní etapa (13 km): Kemp Lučina – Bukovina 583 m. – Žalostiná 618 m. – Kobyla 582 m. – rozcestí Tři kameny – altánek nad Kuželovem (noc ve stanu).

DEN 3

Vstávám v 7 hodin a uvědoměle trochu cvičím. Pak snídám tu zbylou jednu deci vody, pár nezralých špendlíků z okolních stromů a tyčinku. V 8:30 odcházím k asi 1,5 km vzdálenému Kuželovu, kde mám v plánu doplnit vodu, najíst se a prohlédnout si větrný mlýn. Všechno vyšlo, až na tu vodu. Na toaletě cedule s nápisem abychom si ani nemyli ruce, že voda je nějaká špatná… Ruce jsem si teda umyla, ale pít to nebudu. A nemají tu bufet, takže si ani žádnou vodu nekoupím. No super. Takže mě čeká dalších 6,5 km ve vedru a nasucho…

Vyschlou na placičku vítá mě kolem poledne Velká nad Veličkou a mířím hned do prvního obchodu. Dokupuji zásoby a dávám se trochu dohromady. Po vyhodnocení variant popojíždím nakonec autobusem a zkracuji si cestu o asi 4 km do Nové Lhoty. Odtud mě čeká dost pekelné tříkilometrové stoupání na Kubíkův vrch (680 m.n.m.). Cesta je po silnici bez možnosti stínu a slunce peče. Na tom asfaltu je snad 60 stupňů. Nevím, nevím, jestli jsem si tou buszkratkou vůbec pomohla… bývala bych šla alespoň lesem. Konečně jsem nahoře. Svalím se do stínu na karimatku a hudruju si, že už dneska nikam nejdu! Ale jídlo, káva a pokecání s moc milým turistou mě osvěžily a tak se rozhoduji ještě dneska pokračovat v cestě. Nakonec jsem to, což jsem překvapila sama sebe, docvakla až na hřeben Velké Javořiny (965 m.n.m.), kde na mě čekal nejkrásnější nocleh celého putování…

Dnes 15 km, trasa: Kuželov – Velká nad Veličkou – (BUS do Nové Lhoty) – Kubíkův vrch – Čupec – Kašpariskův vrch – Durda – hřeben Velké Javořiny.

DEN 4

Vstávám v 7:30, cvičím a chvíli medituju. Také vysvětluji kolemjdoucím, kteří, nechápu to, ale v tuto hodinu už přichází zdola, že jsem tady opravdu sama takto spala… Udělám si kaši ke snídani a ještě si tady to místo užívám. Odcházím až v 10 hodin a přesouvám se přes vrchol Velké Javořiny (970m.n.m. nejvyšší místo mého putování) do Holubyho chaty. Na terase žuchnu s batohem a zdravím rozjařeně osazenstvo „dobrý den, copak tu mají dobrého?“ A dostává se mi odpovědí co tady všechno mají a jaké to je a kampak mám namířeno a jestli ten batoh nemám nějaký těžký… Strávím tady moc příjemnou hodinu, dám si kafe, sušenku a sprchu za 5 Euro. Také jsem si umyla vlasy a vyprala spodní prádlo, bó to dnešní už jedu naruby. Loučím se ve 12 hodin a jako laňka přeskočím na sousední vrch Jelenec (925 m.n.m.), který jsme z terasy pozorovali. Nahoře je podle mapy rozhledna, tak jsem tam chtěla. Jenomže rozhledna je nějaká bývalá vojenská věž a je to dost pro odvážné. Nahoru vede kovový kolmý žebřík, bez jakéhokoli jištění je to dost nebezpečné. Vylezla jsem na první mezipatro a dál mi to přijde už jako zbytečně riskantní. Zacházka 3 km byla tedy na prd, přes stromy není nic vidět. Ale to nejhorší dnešního dne (tedy druhé nejhorší, možná třetí, když budu počítat i ránu od elektrického ohradníku) mě teď teprve čekalo v podobě 2,5 hodinového prudkého sestupu do obce Květná. Děsně mi bolí z toho kopce kolena, chvílema jdu i pozadu, protože to se fakt nedá. Konečně jsem dole a v příjemné restauraci si dávám po dlouhé době vařené jídlo – grilovanou zeleninu a opečené brambory, a samozřejmě kávu. A taky si notuju s dalšími postaršími putovníky, jaké že to bylo děsné z toho kopce dolů. V 16 hodin vyrážím dál na trasu a jako cíl si stanovuji směle až Velký Lopeník (911 m.n.m.), netuše co mě čeká. A tady se dostáváme k té první nejhorší věci dnešního dne – což bylo skoro čtyřhodinové stoupání na Lopeník, do krpálu který by mohl být normálně černá sjezdovka a nebo mít schody. Kdyby mě nehnala tma, tak tam lezu ještě dneska… Nahoře jsem v 19:45, za půl hodiny je západ slunce, já jsem na krásném vysokém vrchu, je tu rozhledna, ale já nemám sílu už vylézt nahoru a pokochat se. Padám mrtvá do stanu a celou noc děsně prdím tu smaženou zeleninu s bramborama… ještě, že jsem tu sama.

Dnešní trasa 15 km: Velká Javořina – Jelenec – obec Květná – Velký Lopeník.

DEN 7

Vstávám brzy a mizím od cesty kousek dál do lesa. Našla jsem si malý palouček s potůčkem, kde si dělám snídani a peru prádlo v potoce jak Lesana. Dnešní trasa (15 km) mě vede přes vrch Bašta 643 m.n.m. – Rozcestí na koncích CZ/SK hranice. Tady je výborná studánka, nabírám vodu a scházím k rozcestí u Kamenného srdce. Chci tady někde přespat. A protože mám spoustu času, udělám si tady malý výletní okruh – k Památníku amerických letců. Na pamětní desce jsou popsány místní velmi smutné události konce války z roku 1944. Neudržím se a chvíli tady pláču. Je to srdcervoucí, číst, co všechno jsou lidé schopni si navzájem dělat. Schovám si tady batoh do křoví a nalehko pak pokračuji do obce Šanov. Muzeum letců má zavřeno (ale když zatelefonujete, tak vám prý přijdou otevřít, což nezkouším), tak si koupím něco k jídlu v sámošce a pomalu se vracím zpátky k batohu. Stoupám okruhem přes místní sjezdovku, pak lesem s obrovským množstvím ostružin. Večer strávím povídáním s Honzou, klukem co si rozložil paštikovou večeři vedle mě. Je to ajťák, co dal výpověď v práci a obešel téměř celou republiku Stezkou Českem. Vyšel v březnu a teď v srpnu mu zbývá už jen jeden poslední úsek. To znamená, že ušel přes 2000 kilometrů, jenom aby bylo jasno…

Dnešní noc trochu sprchlo, takže jsem konečně ráda, že netahám ten stan zbytečně.

Dneska se žádné výhledy ani kochání nekonají. Jenom nekonečné ponuré bukové lesy. V sedle pod vrchem Čerešienky procházím místem setkávání čechů a slováků na každoročních slavnostech „Peňažná“, což připomínají pamětní destičky. A musí to být asi pořádné pařby. Je tady mnoho laviček, stolů i WCbudky. Brzy odpoledne dohopkám do Vlárského průsmyku (mám totiž dneska docela slušné tempo – díky hladu, došlému jídlu, strachu z medvědů a bouřce na spadnutí). Také jsem znásobila tempo kolem jednoho posedu v lese. Já si nemůžu pomoct, ale ta záclona se hýbla a někdo na mě kouká…

Leč ouha, jediný obchod tady je zrušený a hospoda otvírá až později. Vydávám se tedy na průzkum vesnice. Z hladu sním cestou asi 4 jablka ze stromu u silnice. V nedalekém dětském táboře jsem se zapovídala a dostala jsem v kuchyni zbytky od oběda – vařené brambory s hromadou špenátu. Zachránilo mě to před smrtí hladem. Pochutnala jsem si, poděkovala a loučím se. V tuto chvíli ještě netuším, že mě čeká náročná noc…

Odcházím hledat dnešní nocoviště, do hospody nejdu. (Jít večer sama do hospody, s batohem – tož to je jako si napsat na záda „hele dneska tady budu někde spát“ a zbytečně bych tak šla naproti nějakému možnému riziku. Nenápadnost a neviditelnost – to je moje snaha.) Našla jsem krásné místo na okraji zastrčené louky. Za mnou teče líná říčka Vlára, přede mnou výhled na louku, vypadá to na klidnou noc. Když už bydlím, stmívá se a v tom přijelo velké terénní auto s vlekem. Doprostřed té louky chlápek něco z vleku vysypal. Pozoruji ho a když odjel, šla jsem se zvědavě podívat, copak to přivezl. No a když jsem to viděla, trochu mi ztuhnul úsměv. Vysypal tam hromadu brambor a jablek. Krmení pro nějakou zvěř, asi divočáky, nebo jeleny nebo pro bůhvíkoho… No paráda, já tady ten postavený tábor, asi budu jako dezert. Srabácky jsem se přestěhovala trochu dál a zalezla do stanu, že to noční divadlo zaspím. Kdybych v noci nemusela asi dvacetkrát vylézat a běžet do křoví, protože špenát odmítl nadále setrvávat v mém zažívacím traktu, tak by to byla fajn klidná noc.

Dnešní trasa 18 km: rozcestí u Šanova – Čerešienky – Javorník – Vlárský průsmyk. Cestou JEDNO místo, odkud byl trochu výhled do krajiny, jinak celý den zase jenom hluboký les a nuda…

DEN 9

Vstávám brzy (ano, píšu to snad každé ráno, a zrovna já, taková Šípková Růženka) i přes to, že dneska jsem toho moc nenaspala (díky noční špenátové běhačce). Je tu na té louce děsná rosa. Popojdu k cestě a u laviček suším stan. Trochu snídám poslední kaši a zevluju kolem hospody, než otevřou.

Dneska se má ke mě přidat můj muž a tak žhavím telefon, ať hlavně přiveze nějaké jídlo. Ve 12:30 konečně přijíždí a vyrážíme na další putování – tentokrát už ve dvou, s novými zásobami a tříhodinovým zpožděním. Úkol „vyzvedni auto v Uherském Hradišti a přijeď sem“ zněl jednoduše, ale realizaci jaksi hatí ta vybitá autobaterie… Ani jsem nehlesla a jsem ráda, že to vyřešil. Nebudeme se muset zdržovat pak na konci trasy.

Díky zpoždění a vedru si zkracujeme trasu z Vlárského průsmyku do Kopanic autobusem. Ušetřili jsme 4 km po silnici v děsným pařáku.

Následuje pak docela náročný výstup po červené značce až ke Kaplnke Panny Márie Královnej. Je vedro, ale jde se dost lesem, takže je to k přežití. U kapličky schováme batohy za přístřešek a uděláme povinnou odbočku na Vršatské Podhradie. Protože, jak se všude píše, kdo nebyl na Chmeĺové, jako by v Karpatech vůbec nebyl. Za těch 6 km navíc to ale stálo. Z vrcholu Chmeĺové 925 m.n.m. jsou nádherné výhledy jednak na Bílé Karpaty, ale i na Trenčín a Slovenskou oblast. A to děsné škrábání nahoru byla taky docela sranda.

Po návratu na rozcestí vaříme večeři a normálně se celá vykoupu v korýtku, kudy odtéká docela mohutný pramen vody ze studánky. Stihla jsem to, že zrovna nikdo nešel, ale asi by mi to bylo jedno. Taky tady peru prádlo. Je to bezvadné osvěžení a už jsem potřebovala koupelnu… Doplňujeme zásoby vody a v 18:30 se rozhodneme ještě kousek cesty ukrojit než zakempujeme. Vystoupáme na vrch Oškrlisko 769 m.n.m. a po hranici se Slovenskem přes vrch Kosák 766 m.n.m. dojdeme až na nějakou louku, kde podruhé za toto putování spím pod širákem. Je děsné vedro i v noci, takže stan nestavíme. Ale hlavně můj péřový spacák do -20 je naprosto nepoužitelný. Jsme v hlubokém lese, jenom na takové louce a dost se tu bojím noční zvěře. V rámci přípravy na noc jsem nás tedy obložila různými větvemi a vším, co jsem okolo našla. V noci (kromě toho, že ze mě leje pot) se pak nastřídačku bojím děsného hororového řvaní různých zvířat a toho co na mě vleze a sežere mě třeba nohy. Taška s jídlem je pověšená na stromě kus dál od místa kde spíme, machruju, že jsem četla, že se to tak dělá…proti medvědům. Asi to zabralo, páč jsme ráno živí a kupodivu i vyspalí. A taška je taky celá 🙂

Dnešní trasa: 13 km – Vlárský průsmyk – Kopanice – odbočka z trasy na Vršatské Podhradie – Chmeĺová – a zpět na trasu.

DEN 10

Je nádherné ráno, balíme a v 7 hodin vyrážíme na cestu. Čeká nás poslední den putování s cílem ve Valašských Kloboucích, kde potřebujeme stihnout autobus ve 14.45. Po nějaké chvíli vystoupáme na vrch Kaňůr 791 m.n.m., kde se opět otvírají nádherné výhledy na okolní krajinu. Osamocené domečky a vesničky obklopené vlnícími se loukami, pastvinami s dobytkem, nebo pole a občas nějaký kopeček. Nasáváme horký vzduch a já se pořád kochám. Toto je asi nejkrásnější etapa celého přechodu Bílých Karpat. Škoda, že dneska musíme docela spěchat. Přecházíme vrchol, kde končí asi i nějaká sjezdovka. Je tady několik skupin spících čundráků (spalo tady odhadem tak 15 lidí). Chápu, že si vybrali pro přenocování toto místo, je tu nádherný výhled k západu a muselo to tu být večer super.

Snídani si děláme až kolem deváté hodiny na jednom odpočinkovém místě s lavičkami. Čekají nás ještě další, už trochu nižší, vrchy jako je Láz 646 m.n.m. a Ploščiny 739 m.n.m. Dále je pozorovatelna Durch, která má i svojí turistickou vizitku. Překvapuje mě, že z pozorovatelny nejde nic pozorovat. Ale jak se dočítám, záměrem tohoto místa bylo spíš spočinout v náruči přírody a jen tady s ní tak splynout a pozorovat okolí i bez monstrózních panoramat. Pak už jenom rozhledna Královec 655 m.n.m. a pak už bystrým krokem míříme do cíle. Ve 14.15 jsme v cíli – Valašských Kloboucích. Půlhodinu rezervy strávím v infocentru a kupuji suvenýry. A taky si kupuji tričko, které je plné „přeškrtnutých nul“. Ptám se na to paní u pokladny, že to asi má nějaký místní význam? Její odpovědí bylo jen zvednuté obočí a otázka v očích „no co asi?“… 🙂 Rébus můžete vyluštit na fotce níže.

Dnešní trasa 14 km: z vrchu Kosák – pozorovatelna DURCH – rozhledna Královec – a cíl Valašské Klobouky

Putování je u konce. Nádherných 10 dní a 131 km. Tělo to zvládlo výborně. Zjistila jsem, že každý den mě bolí něco jiného, takže jsem to ignorovala. Zhubla jsem asi 5 kilo a každý den jsem musela utahovat bederní pás na batohu o kousek víc.

Teď už jen pro auto do Vlárského průsmyku. Trochu se ještě zchladíme na malém koupališti v obci Pitín a hurá domů! Cestou projíždíme děsnou bouřkou a tím končí letošní období děsných veder. Počasí mě vyšlo nádherně. Sice byly pařáky, ale furt to mám radši, než kdyby mi pršelo.
Vše dobře dopadlo a to je KONEC :))

Děkuju za přečtení a přeji šťastné putování!

---

Podrobný itinerář:
Itinerář obsahuje informace o místech kterými procházíte, otvírací doby např. obchodů, infocenter, muzeí, zkušenosti s pitnými/nepitnými prameny po trase atd. Upozorňuji na hezká místa, vyhlídky a místa vhodná pro přespání, zkrátka zkušenosti z cesty, díky kterým budete připraveni 🙂

Podrobný itinerář této cesty si můžete objednat prostřednictvím formuláře níže (za symbolickou cenu 100,- Kč).