Geografie

Broumovská vrchovina je geomorfologický celek nacházející se v severovýchodních Čechách, zaujímající rozlohu 535 km². Jedná se o velmi členitou vrchovinu se střední nadmořskou výškou 527 m. Nejvyšším vrcholem na území Česka je Královecký Špičák 880,6 m, těsně následovaný Ruprechtickým Špičákem 880,2 m. Nejvyšší horou je Waligóra 936 m.n.m. nacházející se na polské straně (na všechny se postupně vyšplhám). Broumovsko se skládá ze tří dílčích menších celků – a sice Vrchoviny Meziměstské, Polické a Žacléřské. A právě tady najdeme krásné horské hřebeny s názvy jako Javoří hory (na polské straně Góry Suche, které jsou součástí většího celku Góry Kamienne), Vraní hory (Góry Krucze) a další celky. K nejznámějším přírodním krásám Broumovské vrchoviny patří známá pískovcová skalní města tvořená kvádrovými pískovci s velmi členitým povrchem – NPR Adršpašskoteplické skály a NPR Broumovské stěny. Téměř celá Broumovská vrchovina, s výjimkou větší části Radvanické vrchoviny, je součástí CHKO Broumovsko. (Zdroj: www.cs.wikipedia.org)

Začínám v Náchodě

Moje putování začínám v Náchodě – ve městě s 20.000 obyvateli v Královéhradeckém kraji známém jako turistické centrum a také svou průmyslovou výrobou. Ve městě se vyrábí elektromotory, je zde gumárenský podnik Rubena a např. od roku 1872 se zde vaří pivo v pivovaru Primátor. Město je obklopeno hradbou pěchotních srubů, pevností a bunkrů z válečných let. V části města Běloves jsou malé lázně.

Pokud budete mít čas, můžete navštívit Zámek Náchod s historií začínající ve 13. století, který „nepřestal býti hradem“ jak se píše na stránkách zámku. Otevřeno mají v létě 10-17 hod. (pondělí zavřeno), prohlídky základního okruhu v 10 a ve 13 hodin, vstupné 220,- Kč.

Z vlakového nádraží moje první kroky míří na náměstí a do Infocentra pro první várku turistických vizitek. A protože jsem pako, hodinu strávím na wifi v kavárně, abych si stáhla off-line mapy České republiky, bó jsem zjistila, že z února stažené mapy Indie mě tady budou k ničemu. Jsem trochu donucená splnit svá předsevzetí a posílám konečně peníze na placenou verzi mapy.com. Stáhnu si ČR i Polsko a za tu dobu co tady sedím jsem saturovaná kofeinem na 30 let.

Den 1. Start putování – polské Stolové hory

Někdy kolem třetí hodiny odpoledne se konečně vydávám na trasu a mířím z Náchoda přes Běloves do Polska. V Bělovsi míjím krásnou, trochu zchátralou vilu – Muzeum lázeňství (otevřeno přes léto v sobotu a v neděli 12-16 hod., vstupné 25,- Kč). Prohlídka by mě lákala, ale protože jsem se netrefila do otvírací doby, šlapu dál. Těsně před Kudowa Zdrój procházím kolem hezkých rybníků – jsou tu krásné plácky u vody, kachny, nikde nikdo, ale voda mi přijde dost špinavá, takže se koupačka nekoná.

Jako rozlučku s civilizací si udělám přestávku v McDonalds a zase po megadlouhé době si dám hranolky. Ale hlavně si ještě doplna dobiju telefon, nějak rychle se mi vybíjí, mám necelých 30%… Dnešní noc pak strávím nad Kudowa Zdroj – Jakubowice na krásném místečku s výhledem na západ slunce. Dneska na rozcvičku cca 12 kilometrů.

Den 2. Bludné skály – nejkrásnější bludiště

Ráno na louce nad Jakubowicemi je nádherné, i když budíček mám v 6:30. Musím. Mám koupenou vstupenku do Bludných skal (polsky Bledne Skaly) na 9.00 hod. a je to 3,5 kilometru, tak abych to stihla. Cestou si užívám spoustu malin a naprostou samotu. Před Bludnými skalami je obří vyhlídkové místo s altánky, grily, lavicemi, nádherným výhledem, parkovištěm a také s WC s tekoucí vodou. Voda je ale divná, teplá a prý není pitná. Já přicházím čtvrt hodiny po deváté hodině ke vstupu do skal. Vstupenku jsem si koupila pro jistotu předem přes rezervační systém, protože píšou, že počet je omezen. Vstupné je 14 Zl (a pokud sem nahoru pojedete někdy autem, musíte si koupit i výjezd na horní parkoviště za 15 Zl). V pohodě nechávám batoh u pokladny a vyrážím na nejkrásnější skalní vyhlídky a bludiště, co jsem kdy viděla. Trasa měří cca 1,5 kilometru a já si to tam užívám necelé 2 hodiny. Po návratu je čas na obídek a samozřejmě kávičku, pro což nejsem líná přeštrachat celý batoh a najít vaření a kafe. Kolemjdoucí okukují a možná závidí, protože tady žádný bufet není (kromě nějakých sušenek v pokladně).

Nejznámější přírodní památky Stolových hor – Skalní Hřiby, Bílé skály, Hejšovina…

Ve 12 hodin napapaná opouštím Bludné skály a mířím na WC na parkoviště. Došla mi voda a je vedro, řeším co s tím. Rezignuji na první nápad, že něco vysomruju od turistů, nechce se mi v žebrat v polštině… Tak si filtruju tu hnusnou teplou vodu z WC, abych měla alespoň něco. Mám plán. Další vodu si naberu cestou po žluté u pramenů, které jsou v mapě hned dva. No, z pramenů se vyklubaly oplocené zdroje vody a nelze si tam nabrat. U druhé vodárny vyvěrá alespoň potůček, takže vyleju hnusnou vodu a nafiltruju si ledovou z potoka. Čeká mě dnešek i trochu zítřek bez zdroje vody, takže naplním dvě 1,5 litrové petky a dvě malé půllitrovky. Mám nějak psycho z toho, že mi dojde voda. Za čtvrt hodiny pochodu ale vylévám jednu velkou petku, protože to prostě neunesu. Začínají mě bolet kyčle. Mám v batohu kromě mega-spacáku a mini-stanu i celkem dost jídla. Vlastně táhnu asi 5 jídel na uvaření, nějaké kaše k snídani, vege věci, jednu cuketu, okurku a rajčátka ze zahrádky. Letos je nádherná úroda a bylo mi líto si nevzít s sebou. Takže mám na zádech cca 15 kilo plus ta voda. Nechápu prostě ty ultranalehko trekaře do 7 kilo jak to dělají. Zatím odmítám jíst sušené ultra jídlo, blafy z kiosků, vzdát se kávičky v mechu a kapradí a nebo mrznout v noci. Tak trpím. Ze začátku. Časem to trochu ujím a tělo si zvykne, už to trochu znám…

Moje cesta vede dál po žluté – kolem Bílých skal (Biale Skaly). Což je menší blok skalních útvarů s několika „geoatrakcemi“ – já jsem vyšlapala např. na „Mořské dno“. Dalším zajímavým místem na trase je naučná stezka Niknacza Laka (Zanikající louka), což jsou chráněná rašeliniště s pozorovacími místy a naučnými tabulemi, jejichž dřevěný chodníček mi ukradl jeden špunt z trekové hůlky a tůně ho pohltila. Ani se nesnažím ho vylovit. Dál šlapu jen s jednou „botičkou“ na hůlce a testuju sama sebe, jak dlouho to autista ve mě vydrží, než sundám i tu druhou. Menší zacházkou z trasy lze ještě navštívit útvary Skalne Grzyby (Skalní hřiby), které se řadí k nejznámějším přírodním památkám Stolových hor.

V 19:30 za blížícího se soumraku docházím k lesní útulně. Uvařím si dvě instantní polévky, bó mám děsný hlad a ve 20:00 ležím ve tvaru písmene „U“ na zaoblené lavičce a jsem K.O. Dneska 18 kilometrů a všechno mě bolí. Radši už nic nepiju, abych nemusela v noci do lesa čůrat… Noc ozařuje obrovský měsíc v úplňku, jeho světlo a stíny hrají divadlo i uvnitř chatky. Venku musí být nádherná podívaná, ale zvítězil srab a lenost a nikam nevylézám.

Den 3. Dneska TOP místa Stolových hor

Dnešní den bude odpočinkový, ráno tedy nespěchám. Odcházím v 9:30 z útulny a mířím na červenou – Glówny Szlak Sudecki. Chci po ní jít na Velkou Hejšovinu. Jenže všude jsou cedule se zákazem vstupu, cesta je zavřená a hrozí tam prý zranění. Takže jsem poslušná a měním trasu na žlutou. Nakonec se toto ukázalo jako super varianta, protože hele – cestou je nádherné koupání a super místečko s jezírkem, lavičkama, i s jakýmsi tubusem, kde by bylo super spaní.

V 13:00 opouštím Červené jezírko a pokračuji do Karlowa. Městečko Karlów je turistickým centrem a východiskem do skalního města Velká Hejšovina, což je můj dnešní plán. Užiju si kávu a obří domácí koláč na zahrádce restaurace u kempu a pak ještě druhou kávu, než se mi dobije telefon a powerbanka. Dokoupím nějaké drobnosti v obchodě a mířím po hlavním turistickém bulváru plném stánků se suvenýry a občerstvením ke králi všech skalních měst To budete koukat!

Szczeliniec Wielki (Velká Hejšovina) – sem musíte!

Vím, že jsem říkala o Bludných skalách, že je to nejkrásnější skalní bludiště co jsem viděla, ale můj další TIP na krásné místo je Velká Hejšovina, která je ještě hezčí! Jsem tady z těch skal úplně nadšená a užívám si prohlídkový okruh jako dítě. 700 schodů a nespočet balvanů, prolézaček, tunelů a vyhlídek mě zabaví na 2 hodiny. Je to prostě nádherné místo a určitě doporučuji všem jeho návštěvu. Vstupenky fungují stejně jako do Bludných skal, koupila jsem ještě doma na jejich předprodeji.

O historii těchto míst si můžete přečíst třeba ZDE. Dočetla jsem se např., že zpočátku 19. století na Velké Hejšovině provázeli průvodci, že výstup na nejvyšší vrchol s vyhlídkou „Dědovo křeslo“ byl zavřený dřevěnou brankou a klíč měli právě jen průvodci. Byl zde také zvyk zapisovat se po návštěvě do návštěvní knihy a nebo existoval zvyk zachovalý do dnešního dne specifický pro Hejšovinu – „podpírání“ větvemi skal, kterým „hrozilo rozpadnutí“. (Zdroj: https://naszczelincu.pl/historia/?lang=cs)

Nabažená skal scházím dolů. Vyhrabu batoh ukrytý v lese a zamířím po modré k místu dnešního nocování. Cílem je chata Pasterka, chata Svazu polských turistů PTTK. Mají zde malý plácek pro stany, kde já dneska přespím, ale můžete si objednat i pokojíček. Vše je lepší dopředu domluvit (telefon 48 074 871 21 93). Ubytování na plácku stojí 30 Zl, k dispozici je WC a vybavená kuchyňka. K jídlu je vynikající boršč. Ptám se „Jak je velká polívka?“ „Malá“ odpoví milý pán, co mě ubytovával. „Tak si dám dvě, mám hlad“ poručím si. A dostanu dvě obří misky, které ale v pohodě zdolám…

Úplně narvaná polívkou se odsunu do stanu, vyndám si dvě klíšťata (jedno jsem měla mezi prsty na ruce, nechápu…) a myslím si, že půjdu spát. Tato představa se ale brzy stává nereálnou scifi. Nejprve vedle ve stanu začne zpívat nějaká polská žena jakousi polskou píseň, ale takovým opravdovým operním zpěvem na celé údolí. Dobře je půl deváté, nevadí, beru to jako ukolébavku a je to i docela hezké. V půl desáté v jiném stanu polský tatínek asertivně ukládá polskou dcerušku do šustícího spacáku na vrzající nafukovačku… V půl jedenácté můj soused na druhé straně, jehož stan je asi půl metru od mého, usne a začne děsně chrápat… V půl dvanácté jsem totálně na nervy a nemůžu stále usnout. Jsem zase na dlouhou dobu vyléčená z kempů. Týpek chrápe celou noc. V nedalekém stanovém táboře se ve 2:30 hihňají a piští slečny. Asi 30x v noci jezdily zipy na stanech nahoru a dolů a noční pochůzkáři chodili čůrat… (někteří slyšitelně do blízkosti stanů).

Ráno. Spala jsem asi tak 10 minut, ale kupodivu jsem docela odpočinutá. Vstávám jako první. Mám chuť zabušit do ešusu a vzbudit ty noční prudiče, ale tož krotím se a nebudu hňup. Potichu balím a stěhuju se na sluníčko před chatu kde suším stan od rosy. Dneska 13 km + lození po Hejšovině.

Den 4. Dneska to bude dost nahoru a dolů, od kochání k prvním slzám…

Vařím si snídani na lavičkách u Pasterky. Pak pobalím usušený stan a v 10:30 odcházím směr Božanovský Špičák. Nejvyšší vrchol Broumovských stěn měří 773 m. Cesta k němu vede skalním bludištěm se zajímavými útvary, které lidé překřtili mnoha jmény ze zvířecí říše, proto se těmto skalám někdy přezdívá „Kamenná Zoo“.
Prohlédnete si třeba Velblouda, Želvu nebo Veverku. Ze skalní vyhlídky se vám pak nabídne krásný rozhled na Broumovsko, Polsko, Javoří hory a vrchy Hejšovinu a Bor. (Zdroj: www.kudyznudy.cz) Já na rozcestí opět schovám batoh do křoví a trasu absolvuji nalehko. Není to nijak velké, ve srovnání s polskými sourozenci naproti, ale za prohlídku to stojí. Dál pokračuji na žlutou značku na hřeben Broumovských stěn. Zaskočím ještě na vyhlídku Koruna a užívám si výhled zpět na Hejšovinu, odkud jsem přišla.

U vyhlídky Kamenné hřiby už jsem docela vyřízená a taky už je dost pozdě. Ráda bych si už našla nějaké místo na spaní. Na vyhlídce u Hřibů je krásné místečko, ale právě ho zabírá jedna holka, co tu bude asi spát. Je to malé, takže posbírám poslední morál a jdu hledat něco jiného. Jenže tady dál už to je docela těžké něco najít. Zkouším ještě dojít na jednu vyhlídku cca 400 metrů od cesty, ale těsně před ní to vzdávám, je to děsná cesta a v závěru nezvládám vylézt takovým prudkým rozbahněným svahem. Jsem už na pokraji sil. Dojdu ještě kousek na miniaturní vyhlídku podle mapy, ale je to jen takový malý balkónek na skále. Sedím tu na batohu a pláču, protože nevím, jestli mám jít dál, nebo tu zůstat. Už ale nemůžu dál, takže rozbaluji spaní na Tyvek do borůvčí. Abych v noci nespadla z toho srázu, obkládám své lože klackama. Dneska spím první noc pod širákem. Měsíc svítí jako blázen, Perseidy padají, noc je klidná. Dneska jen 14 km, ale 4 hodiny ve skalní posilovně mě zabily.

Den 5. Nejkrásnější broumovské vyhlídky a nejstarší turistická značená cesta

Ráno na „balkónku“ na skále je nádherné. Vychutnám si snídani s výhledem, kávičku a odcházím v 9 hodin. Čekají mě nejkrásnější skalní vyhlídky Polických stěn – Supí hnízdo a Divadlo. Moc si to užívám a na vyhlídkách se vždycky dlouho kochám. Na Supím hnízdě dokonce chvíli pracuji – studuji na Googlu geografii této oblasti, abych se v tom orientovala, je to docela složitá oblast různých podoblastí, hřebenů a skal.

Po celém hřebeni Broumovských stěn tady kráčím po historickém skvostu. Je zde totiž vyznačena jedna z nejstarších turistických tras u nás – stezka Hvězda – Hejšovina. Po cestě se nachází značení této stezky vytesané do skal, nebo různé patníky a směrovky. Podle mého je nejkrásnější úsek hřebene právě tady, kolem vyhlídek Divadlo a Supí hnízdo.

Historie a unikátnost stezky Hvězda – Hejšovina

Od konce 19. století nastává rozvoj turistického hnutí a počátky cestovního ruchu. V horských oblastech se zpřístupňují hřebenové partie a nejvyšší vrcholy, tady na Broumovsku jde o proniknutí a zpřístupnění rozlehlých a dosud málo poznaných, ale velice romantických skalních oblastí.

Z dochovaných záznamů je známo, že v roce 1886 turistický klub v Broumově již po dvou letech existence přistoupil k upravení a vyznačení turistické stezky po skalnatém hřebenu Broumovských stěn s množstvím vyhlídek do širokého okolí. Tato turistická komunikace byla také chápána jako spojení mezi Hvězdou a Hejšovinou – centrem turistiky ve Stolových horách v pruském Slezsku.

Specifikem značení této stezky je způsob jeho náročného a unikátního provedení. Značení bylo totiž pracně vtesáno do pískovcových skalních stěn, balvanů nebo patníků se znaky, kde písmeno S* se znakem hvězdy představují Hvězdu (tehdy Stern) a písmeno H představuje Heuscher (Hejšovinu), tedy oba koncové body této značené stezky, s číslováním směrem od státní hranice ke Hvězdě. Oba konce stezky jsou ještě navíc označeny vysokými kamennými pilíři. Šipky vytesané k těmto znakům určovaly i směr k těmto cílům. Dodnes se dochovalo zhruba polovina (24) míst s takto provedeným značením.

(Zdroj: letáček Společnosti pro destinační management Broumovska o.p.s., www.broumovsko.cz)

Kolem poledne přicházím na Hvězdu, což je dost turisticky exponované místo s Kaplí Panny Marie Sněžné na Hvězdě. Je tady i turistická chata, ale bohužel už nějakou dobu zavřená. Pokochám se, ale celkem brzy scházím z hřebene dolů do Křinice a zkracuji si cestu do Broumova autobusem. Jízdní řád zde. V Broumově navštívím nejprve Klášter Broumov, potom drogerii a Lidl, kde doplním zásoby. Také trochu dobiju powerbanku, ale nic moc… tuším, že mě čeká energetická krize.

V klášteře je asi největší zajímavostí kopie Turínského plátna – což je vlastně otisk těla Ježíše na plátně, do kterého byl zahalen po sejmutí z kříže. Na světě se nachází kolem čtyřiceti podobných historických kopií, broumovská je však jediná ve střední Evropě (severně od Alp) a rovněž patří k nejzdařilejším. Byla nalezena poměrně nedávno (v roce 1999) při rekonstrukci v klášterním kostele.

Dál mám namířeno do Uhlířského údolí, které jsem se dočetla, že je nejhlubším údolím Javořích hor. Trochu si protahuji trasu, protože si chci projít právě Javoří hory, prozkoumat nádherný a pustý hraniční hřeben – můj další TIP na hezké místo. Opět beru zkratku BUSem do Heřmánkovic, což mě ušetřilo dobrou hodinu chůze po nudné silnici. Docházím do místa plánovaného noclehu – k nádrži Pod Jelením žlebem. Moc hezké místo s čistou svěží vodou. Zase se po nějaké době pořádně umyju a vyperu ponožky.

K večeru k nádrži přijíždí dvě auta. Hudba duní už z dálky a samotný příjezd ve stylu Dakaru až na hráz dává tušit, co se asi bude dít. Z auta se vysypala parta rozeřvaných připitých kluků. Rychle se pobalím, dělám se neviditelnou a přesouvám si jinam. Nakonec nocuji u vedlejších krásných romantických rybníčků úplně v klidu, jen žáby mi tam řvou celou noc. Dneska 10 km + prohlídka kláštera, cca 9 km jsem si ušetřila autobusem.

Den 6. Nejvyšší vrchol putování a zdechne mi mobil

Ráno u rybníčků. Vodní páry se povalují nad hladinou, všude rosa jako kdyby lilo celou noc. Ale sluníčko si pomalu nachází cestu i sem a začíná nás (mě, stan a věci) prohřívat a sušit. Zapínám mobil, který jsem včera večer byla nucená vypnout, abych si zachovala posledních 40% baterie na dnešek. Pro někoho dost, ale mě se to vybije do odpoledne. Powerbanka se mi včera v tom klášteře vůbec nedobila, takže dneska vyhlašuji energetickou krizi. Musím to nějak vyřešit, hlavně kvůli mapě.

Posnídám a jdu se ještě vykoupat do horní nádrže. Povídám si s paní, co se tady taky koupe, obě jsme nahé. V 10:00 odcházím a čeká mě hodina stoupání na hřeben. Něco po poledni vyfuním na Ruprechtický Špičák (880 m.n.m.) – druhou nejvyšší horu Broumovské vrchoviny s rozhlednou na vrcholu. Není to tady vůbec zadarmo, krpály nahoru a dolů, ale nádherná pustina bez lidí. Pod rozhlednou si dám oběd a na rozhledně pak výhledy.

Protože to mám na Waligóru co by Janek Železný oštěpem dohodil, zařazuji do trasy malou odbočku. Zabiju tím dvě mouchy najednou – odškrtnu si nejvyšší vrchol Javořích hor 933 m.n.m. a v chatě Andrzejówka dobiju zdroje. Tato útulná horská chata budiž mým dalším TIPEM NA SKVĚLÉ MÍSTO. Dobře tu vaří (měli i vege guláš), dřevěný vyřezávaný interiér dýchá historií a obsluhuje tady skvělá rázná potetovaná děvčica. Objednám si půlku jídelního lístku, dopisuji deník a čekám než budu mít alespoň 90% nabito.

Kolem 16.00 konečně odcházím. Vyšplhám na vrchol Waligory, což je z polské strany cesta prudkým kamenným suťovištěm. Vrchol je zalesněný a kromě cedulky tady nic není. No ale nejvyšší bod celého treku si můžu odškrtnout. Dole na rozcestí vyhrabu batoh zpod smrku. Slyším kousek za křovím kroky, praskají větvičky, šustí listí, ale nikoho nevidím. Trochu znejistím… Vydávám se po hřebeni na závěrečný úsek dnešního dne a nemůžu se zbavit dojmu, že mě někdo nenápadně pronásleduje. Cestou nepotkávám živáčka, až později jednu mladou dívku bez batohu, kterou míjím v protisměru. Mineme se a já přemýšlím, co když mám v patách opravdu nějakého pronásledovatele? Mám jí to říct? Co byste udělali vy? Nakonec to vyhodnotím jako moje psycho a nechám to být. Dopadlo to dobře, bó černá kronika druhý den nic nepsala.

Cesta dolů z hřebenu je ještě celkem dlouhá a já až někdy kolem 19.00 stavím stan na takovém trochu nouzovém místě na cyklostezce. Nejdřív svádím boj s milionem létajících mravenců, kteří mi obalili úplně stan a potom později v noci s nějakým zvířetem, co přišlo hodovat na odpadky do toho odpadkového koše co mám vedle hlavy. Jo a taky je tady docela provoz – chodci, cyklisti a v půlnoci sem přijelo nějaké auto. Svítí mi na stan, hlasy, po chvíli zase odjelo. Noc celkem na prd. Dneska 18 km, jsem docela unavená, ale nespí se mi tady dobře. Opět se mi potvrdilo, že je lepší spát někde nenápadně zastrčená mimo lidi a hlavně ne tam, kam jde dojet autem!

Den 7. Moje trasa se začíná stáčet nazpět

Ráno u altánku vstávám brzy a pobalím, než začne provoz na cyklostezce. Posnídám na pohodu a odcházím po zelené značce směr Buková hora. Moje putování se tady stáčí zpátky k východu a mám teď před sebou celý Javoří hřeben i s Ruprechtickou rozhlednou jako na dlani. V dáli Stolové hory. Nádherná chvíle. Je to k nevíře, že jsem to ušla pěšky, takovou dálku. Musím to sečíst, určitě dneska padne 100 km.

Dneska bude zase teplo, má být opět kolem 35 stupňů. Kousek na trase je v mapě jakési koupání, takže tam zamířím. Objevuji nádherné místo jako stvořené pro přespání, ale bohužel, včera jsem zdechla o 3 kilometry dříve. V 10 hodin přijel pán a odemkl zázemí. Má tady takový mini kiosek a WC za dobrovolný příspěvek. Chvíli si s pánem povídám a chválím to, jaké je to tady hezké. A také děkuji mému dětství, kdy jsem hltala Sandokana v polštině a tudíž trochu rozumím.
Já: „Máte to tady moc hezké.“ úsměv
On: „Proše?“ zmatený výraz
Já: „Bardzo pěnkné tady.“ pobavený výraz
On: „Á, jasné!“ úsměv

Dál po cestě už je celkem nuda, kromě krásného stoupání loukama na Bukovou horu. S pozdním odpolednem scházím po červené do Teplic nad Metují. Navštívím Infocentrum a udělám pokus se někde najíst. Vybírám si jednu z hospod (v obou mi nabídli jako vegetariánské jídlo světe div se – smažák) a dávám si tedy smažák za 230,- protože mám hlad a sámoška už je zavřená. Na dnešní noc se ubytuji v kempu Kamenec a stavím stan na plácku pro stany (noc za 270,-). Mimochodem plácku, co je z kopce… Asi za hodinu dorazila do chatiček kousek ode mě parta 4 maminek v jednotných trikách s 1 přemoudřelým dorostencem a asi 20 dětma. Děti jsou v pohodě, ale maminky si daly ven židličky, rozlily víno a hlasitě žvaní (pardon za ten výraz). Nemám na to nervy to poslouchat, proto nahrnu všechny svoje věci, včetně postaveného stanu, do Tyvek plachty a odtáhnu to do nejzazšího koutu kempu. Udělala jsem dobře. Dámská aperolová párty se line kempem až do dvou hodin v noci. Vedle mě se ubytoval zajímavý cyklista: chlápek přijel se setměním na silničním kole, lehnul si na holou zem, přikryl se takovou tou SOS alu fólií a usnul. Ráno jsem ho slyšela balit kolem 5.00 hod. Tomu říkám trek „nalehko“. A druhý případ: za mnou stanuje maminka s malou holčičkou. Když se ukládají ke spánku, holčička říká mamince, že budou hezky potichoučku, aby nebudili ostatní, co už spí. K nevíře. 4-leté dítě to ví, ale dospělé ženské ne…

Pro účely ITINERÁŘE dnešní trasu trochu poupravím.

Den 8. Adršpach, Teplické skály, nejromantičtější západ slunce

Dneska prozkoumávám Adršpašské skály a Teplické skály, koupu se v Černém jezírku (nesmí se to, vůbec vám to nedoporučuju). Teplickými skalami vede zelená turistická, na kterou jsem se taky vydala, ale nedávám to s tím batohem, musím se vrátit zpátky do Teplic. Zasekla jsem se v jednom průchodu a byl by to děsný 6ti kilometrový boj. Také zažiju nejkrásnější romantický západ slunce z Křížového vrchu, což je jeden z mých žhavých tipů na KRÁSNÁ MÍSTA.
Ideální popis trasy najdete v itineráři.

Den 9. Ostašské skály a na závěr stavebnicové muzeum – víte jaké je v Polici nad Metují?

Dnešní den prozkoumávám další skalní města – takové které jsou už méně známé. První jsou přírodní památka Kočičí skály – menší ale zábavné skalní bludiště. Prohlídnete si Kočičí hrad, Triglav a další skalní útvary. Součástí je také Sluj Českých bratří. Nejedná se o klasickou jeskyni, protože nemá strop. Jedná se spíše o soutěsku o šířce 1 – 1,3 m. V 17. stol. se zde podle pověsti tajně scházeli čeští evangelíci k modlitbám. Uprostřed soutěsky se nachází ve výšce 2,5 m kámen s letopočtem 1627. Existují pochybnosti, jestli je kámen pravý nebo pochází z novější doby (1921). (Zdroj: mapy.cz)

Další skalní bludiště dneška je Ostaš. Menší skalní město s několika vyhlídkami na stejnojmenném vrchu Ostaš (700 m.n.m.) je součástí přírodní rezervace. Nikdy jsem tady nebyla moc se mi líbí i toto místo. Nutno podotknout, že nejsem sama, je tady docela dost výletníků.

Dnešní den zakončíme v Polici nad Metují. Zajdu si na jídlo – výborné květákové placičky s bramborama a potom se jdu ponořit do mumraje na náměstí, kde je zrovna pouť. Ó jaký je to kontrast klidu uplynulých dní a tohoto společného veselí. Sedím u stolečku na terásce pekárny s kávičkou a docela se bavím tím pohledem. Pak ještě návštěva muzea se stavebnicí Merkur, jednoho z nejmladších muzeí u nás. Spousta vystavených historických i současných exponátů, mnoho je i funkčních – otáčí se to, jezdí to, něco to zdvihá… Je tu i místnost, kde si můžete pohrát a něco sestrojit. V místnosti s obrovským kolejištěm a jezdícími vláčky si připadám jak Sheldon Cooper. Otevřeno mají 9-17 denně mimo pondělí, vstupné je 110,- Kč.

Jako ubytování v Polici nad Metují můžete zvolit Penzin 65, kde jednolůžkový pokoj vyjde po slevě cca 500,-/noc.

Tady by moje 140 km dlouhé putování mohlo skončit. Jenže mě k dokonalosti ještě chybí nejvyšší hora Broumovské vrchoviny. Cesta veřejnou dopravou je pravda trochu harakiri, ale jako závěr celého treku je to krásné místo. Takže já si dopřeju ještě DEN 10.

Děkuji za přečtení a přeji mnoho cestovatelských zážitků!
Pro zájemce o podrobnou trasu a itinerář celého treku je tady možnost ke stažení. Za jeho případnou koupi vám srdečně děkuji.
Šárka

Zdroj:
text a foto – vlastní zkušenosti a zážitky autorky, archiv autorka
https://www.pngs.com.pl/cz/turystyka/tur_b.html
https://naszczelincu.pl/historia/?lang=cs)
letáček Společnosti pro destinační management Broumovska o.p.s., www.broumovsko.cz
www.klasterbroumov.cz
www.merkurpolice.cz
www.mapy.com

Tady je tedy moje inspirace na prozkoumávání kraje Vysočina. Čeká nás 5 dní v obytném autě, vlnící se pole a louky, malebné silničky, výhledy ze zřícenin, koupání a také dřina a pot při výstupu na Javořici, nejvyšší horu Vysočiny. Musím se přiznat, že jsem tento kraj vůbec neznala a jsem velmi překvapená jeho nádherou. Sem se chci ještě někdy vrátit.

Kraj Vysočina

Kraj Vysočina zaujímá svojí rozlohou 6796 km² podstatnou část Českomoravské vrchoviny, vyvýšené zvlněné krajiny na pomezí Čech a Moravy. Původní divoký a neprostupný les byl mnoha generacemi zdejších obyvatel přeměněn na kulturní krajinu lesů, polí a luk. Na Vysočině má domov přibližně půl milionu lidí. Mnoho dalších pak region vyhledává jako cíl odpočinku a dovolené díky lákavé nabídce historických památek, sportovních aktivit, kulturních událostí a pro jeho krásnou přírodu a čisté životní prostředí. Krajským městem je padesátitisícová Jihlava. Na Vysočině jsou desítky dalších měst, která poskytují řadu veřejných služeb svým obyvatelům. Vysočina je charakteristická i hustou sítí malých venkovských sídel. Tolik oficiální informace.

Startujeme v Brtnici

Náš velký okruh (celkem najedeme 180 km) započneme v Brtnici, v městečku kousek od Jihlavy. Najdeme v něm zámek, bývalý klášter, Regionální muzeum a také Muzeum Josefa Hoffmanna – místního rodáka, slavného vídeňského architekta a designéra. Takže na výběr zde máte kulturu, nebo vyrazit na krásnou tůru přírodní rezervací údolím říčky Brtnice až na zříceninu hradu Rokštejn (18 km tam i zpět) či ještě kousíček dál na vyhlídku do údolí řeky Jihlavy (další 3 km navíc).

Po návratu z výletu přejedeme autem k městu Telč, kde se ubytujeme na dnešní noc. Útočištěm nám bude moc hezké kempovací místo u Roštejnského rybníka. Je tady restaurace s kempem, WC, koupání v rybníku je vhodné i pro malé děti. Do města je to cca 1km pěšky po cyklostezce. V době naší návštěvy (květen) zde stálo pár obytných aut a nikdo po nás nechtěl nic platit.

Telč

„Perla Vysočiny“, „Město šťastných lásek“ nebo „Jezerní růže“ – za všemi těmito přirovnáními se skrývá město Telč. Náš druhý den tedy strávíme v tomto renesančním skvostu mezi českými městy. My sice z kempu vycházíme brzy, ale cestou se jaksi zasekneme hned v první vinotéce na začátku pěší zóny. Ale přesto pak zvládneme prohlídku náměstí, kávičku se zákuskem, nákup v nádherném Malovaném krámku s ručně dělanými výrobky (kde jsme utratili majlant…) a samozřejmě míříme na zámek. Dopřáli jsme si i delší čas v rozlehlé zámecké zahradě a jen tak se kochali výhledem na Ulický rybník a odraz zámku na jeho hladině.

Dnešní den už nás nic dalšího nečeká, takže si užíváme den ve městě. Kromě zámku zde můžete navštívit Telčské podzemí, Telčský dům s podzemními prostorami, Muzeum Vysočiny nebo Techniky, Expozici historie železniční dopravy, městskou galerii, na vyhlídku můžete dokonce na dvě věže (Věž a kostel sv. Jakuba a Věž a kostel sv. Ducha, ale v květnu byly bohužel zavřené…). Ve městě jsou také tři kostely. Sportovně se můžete vyžít na lezecké stěně, na in-line stezce (3 km dlouhá) v Lipové aleji, vydat se na vycházku po okolí, zahrát si bowling nebo golf (Golf resort Telč, Vanov 3 km). Můžete si půjčit kolo v několika půjčovnách nebo loďku či padleboard u Štěpanického rybníka (v provozu jen o prázdniny).

Po návratu k autu relaxujeme u rybníka. Ono se to nezdá, ale jsem z toho města celkem uchozená…

Výstup na Javořici

Třetí den nás čekají dva nádherné zámky, ale doporučuji ještě brzy ráno vsunout do programu menší tůru – vydejte se na vrchol Javořice 837 m.n.m. Budete mít jedno NEJ – Javořice je nejvyšší hora Českomoravské vrchoviny. Na vrcholu se nachází televizní vysílač Jihlava-Javořice, což přímo vrchol dělá nepřístupným a rovněž výhledy si moc neužijete díky vzrostlým stromům. Ale místo na výhledy a kochání máme cestou – zhruba v půlce cesty je Míchova skála, kde si to můžeme vynahradit. Pokud budeme parkovat u Velkého pařezitého rybníku, je to tůra dlouhá celkem 8 kilometrů a potřebujeme minimálně 3- 4 hodiny času. Rybník má také krásnou vyhledávanou pláž, kde si můžete užít koupání a krátký odpočinek po návratu. My jsme bohužel tento výšlap na naší cestě neabsolvovali, protože jsem to objevila až následně u zpracovávání itineráře a trochu mě to mrzí.

Zámek Dačice

Zámek Dačice ale rozhodně doporučuji nevynechat. Je krásný, modrý, vnitřní expozice je bohatá – k vidění je spousta empírových předmětů, nábytku, knihovna, samonosné schodiště, reprezentační sály aj. Otevřeno mají 10-17, v pondělí zavřeno. V zámku je kavárna a expozice první cukrové kostky, kde se dozvídáme, že to je místní vynález. Vstupné je 180,- Kč

Za zámkem se rozkládá přírodně-krajinářský park. Můžete obdivovat množství druhů stromů, keřů a bylin. V zahradě je také rybník s ostrůvkem, který uzavírá kaskádu téměř dvou desítek rybníků, založenou na potoce mezi klášterem v Kostelním Vydří a Dačicemi.

„Malá Hluboká“

Tak se přezdívá zámku Český Rudolec, který je na naší trase asi 9 kilometrů od Dačic. Je to varianta, která stojí za zvážení. Zámek je kulturní památka, která prošla nezbytnými záchrannými pracemi a nový majitel jej postupně rekonstruuje. Je přístupný veřejnosti a na prohlídku můžete v létě v 9:30, 11:30, 13:30 a 15:30 hod. Vstupenky koupíte v infocentru nedaleko parkoviště.

Dnes k večeru už nás čeká jen přejezd 38 kilometrů na parkoviště hradu Bítov – místo naší zítřejší „hradové“ rozcvičky. Cestou míjíme další krásné zámky Jemnice a Police (nepřístupné). Obytné auto zaparkujeme bez potíží, parkoviště je celkem velké a večer už je zde volno. Parkování stojí 150,- Kč na den. Tak dobrou a zítra…

Za námi jsou 4 zámky a dnes tu máme konečně HRAD!

První kam dnes vyrazíme – je Hrad Bítov, gotický hrad z 11. století. A vyrazíme celkem brzy, dnes nás čeká opět nabitý den, tak abychom vše stihli. Cesta z parkoviště zabere cca 20 minut. Hrad otvírá v 9 hodin a vstupné stojí 240,- Kč (v pondělí zavřeno). Na výběr je několik okruhů, k vidění jsou historické interiéry, sbírka vycpaných zvířat, pivovar, sklepy, hladomorna, mučírna. Okruhy jsou s průvodcem, některé bez průvodce.

Po prohlídce hradu nasedáme do auta a popojedeme asi 5 kilometrů ke zřícenině hradu, kterou nechci minout:

Zřícenina hradu Cornštejn

Navštívit tento hrad stojí za to. Tento středověký, původně nevelký hrad s nádvořím a palácem, byl postaven v letech 1320-1300 k posílení obrany hradu Bítov a také obchodní stezky od Vranova. Díky své pozici nebyl hrad nikdy dobyt, ale v 15. století byl nakonec vyhladověn po jedenáctiměsíčním obléhání vojsky Jiřího z Poděbrad. Nynější podoba hradu je výsledkem rozsáhlé, avšak nedokončené rekonstrukce ze 70. let 20. století. Hrad je přes léto přístupný veřejnosti, vstupné činí 120,- Kč.

Tak co? Ještě nemáte dost hradů a zámků? A co byste řekli na závěr vidět ještě jedno NEJ – nejrozsáhlejší barokní zámek v Evropě? Určitě ANO! Nalodíme se tedy na palubu našeho obytného parda, profrčíme Moravskými Budějovicemi (zde je také zámek, ale doporučuji pokračovat ještě kousek dál) a po zhruba 30 kilometrech jsme u:

Zámek Jaroměřice nad Rokytnou

Bohužel tento skvost jsem zase objevila až posléze doma u mapy. A objevila doslova – že máme u nás takový krásný zámek, to jsem doteď nevěděla. Ale vám jsem Zámek Jaroměřice nad Rokytnou zapracovala do trasy. Krásný barokní zámek, patří k nejrozsáhlejším v Evropě. Nabízí 3 prohlídkové okruhy. K vidění jsou krásné sály, salónky, jídelna, taneční sál, římské lázně, hostinské pokoje, výstava starožitných hraček aj. Vstupné od 80,- do 180,- Kč, otevřeno 9-16 (prázdniny 9-17 hod.).

Po prohlídce nás čeká zase už jen přejezd na místo dnešního nocování. A protože naše auto už potřebuje servis, míříme do kempu Autokemp Borovinka. Doporučuji cestou ještě přibrzdit u Kramolína na hrázi Vodního díla Dalešice a pokochat se impozantním výhledem.

5. den (poslední den) – bude výletní

Jako poslední místo našeho okružního putování jsem vybrala právě kemp Borovinka záměrně. Po náloži hradů, zámků a měst potřebujeme na chvíli do přírody a tak naplánuji menší tůru po vyhlídkách na Dalešickou přehradu. Trasa nás zavede až k výhledům na krásnou zříceninu hrádku Kozlov, který je na ostrůvku pod námi (případně na poloostrově, podle stavu vody). Kdo by měl chuť, může se nalodit na výletní loď a absolvovat okružní plavbu po přehradě. Přístaviště je cca 500 metrů od kempu a loď odjíždí v 10:30 a 13:30 hod., jízdenka stojí 230,- Kč. A kdo chce jen odpočívat – pro toho je tu nedaleká krásná pláž.

No a jsme v cíli. Bylo to náročné, ale krásné. Tolik jsme toho viděli! Osobně mě překvapila ta koncentrace krásných zámků – skoro v každé vesnici je zámek. Našlapali jsme i nějaké kilometry přírodou, tělo jsme pocvičili
Na závěr jedno doporučení: při plánování výletu nejezděte v pondělí…

Děkuji za přečtení článku a přeji šťastné putování,
Šárka

Pokud chcete projet trasu v našich stopách, nabízím ke stažení podrobný itinerář cesty se všemi odkazy a popisy míst, konkrétní místa nocování, mapu celkové trasy s odkazy, časový harmonogram abyste všechno stihli a mnoho dalších informací, které se do článku nevešly.

Zdroje:
osobní zkušenosti autorky
https://www.kr-vysocina.cz/
Informační letáček Turistického informačního centra MěÚ TELČ, nakl. Typ Č.Budějovice, 2024
https://www.zamek-telc.eu/
https://www.zamek-dacice.cz/cs
Zřícenina hradu Cornštejn – Informační letáček Jihomoravského muzea ve Znojmě, vydání 2023
Foto: autorka a případně jsou použité zdroje u fotek

Popis trasy:
Moje trasa měří necelých 120 kilometrů (přesně 117) a naplánovala jsem si ji na 10 dní, včetně jednoho volného dne jako rezervy. Výškový profil je cca 4000 metrů nahoru a to samé i dolů.

Startuji v Jeseníku na nádraží a první polovina cesty vede východní částí do Bílé Vody. Z Bílé Vody se vracím zpátky západním hřebenem, většinou po hraniční cestě. Cíl je Staré Město pod Sněžníkem.

Trasu jsem naplánovala takto skoro okružní, protože jsem si to tady chtěla prochodit a navštívit mnoho krásných míst. Můj TOP cíl je Račí údolí s jeho ikonickou Tančírnou, určitě chci na rozhlednu na Borůvkové hoře a samozřejmě na nejvyšší horu Rychlebek – Smrk. Naopak vynechávám lákavou oblast Vidnavy, kam si zajedu někdy příště autem.

Doporučuji navštívit webové stránky https://rychleby.cz/turistika/ kde se dočtete spoustu informací a inspirace pro prozkoumávání zdejšího kraje.

Den 1
Jdu potmě lesem.

START – lázeňské město Jeseník a jeho nádraží. Přijíždím docela pozdě, kolem 17té hodiny. I bez nějakých výpočtů je mi jasné, že dneska to bude ještě dobrodružné, jestli chci dodržet plánovanou trasu. Dokupuji v místní JEDNOTĚ nějaké jídlo. Mají otevřeno do 18.00, tak to jsem stihla o fous. Vodu netáhnu, po cestě jí bude dostatek. Od nádraží začínám stoupat po červené turistické značce do Lázní Jeseník. Stezka je společná i pro jeden z lázeňských okruhů s názvem Jesenické Toulky. Ten, kdo tudy plánoval pro lázeňské pacienty „toulání“, musel být dost vtipný, protože to je docela prudký výlez pořád do kopce. V centru Lázní míjím nádhernou kavárnu s názvem Vinckovo – kavárna a dortírna, kterou najdete v rodném domě Vincka Priessnitzů. Právě se zde chystá koncertík nějaké kytaristky a útulná kavárna přímo volá k vychutnání dobré kávičky. Vyhodnocuji svoje časové možnosti a s velkým sebezapřením závisláka na kofeinu pokračuji dál v cestě. Přeci jenom, mám to ještě minimálně 8 kilometrů a nechci jít za tmy. Procházím kolem léčebných lázní a míjím balneopark. Kdyby nebyl večer, určitě si tady zajdu na nějaké vodní radovánky a zchlazení. Venkovní balneopark jsme navštívily s mojí kamarádkou při přechodu Jeseníků a bylo to fajn.

Pokračuji dál po naučné stezce Živé vody. Je plná pitných pramenů, takže zásoby vody doplňuji průběžně. Dojdu až k rozcestí Ripperův kámen. Tady plánuji nějak přenocovat. Je 20.00 hod., stojím zde, ale vůbec se mi to tu nelíbí. Rozcestí je v hlubokém lese, přístřešek je taková malá špinavá budka… Rozhoduji se jít dál, i za cenu, že půjdu potmě. Stmívá se a díky hustému lesu je tady už skoro úplná tma. Jestli se chci vždycky něčemu vyhnout – tak je to chůze v lese v noci. Dneska je navíc děsné dusno a parno jak v sauně. Tak se potím vedrem a strachy. Klesám z kopce po balvanovité cestičce, opatrně hopkám z jednoho kamene na druhý. Já i les jsme úplně potichu, jenom kužílek světla z čelovky prozrazuje mojí přítomnost. Jsem si vědomá, že v nočním lese vcházím do obýváku všem možným zvířatům a snažím se vypnout představivost. Tady žádné divoké šelmy nežijí, tak mi snad nic nehrozí… Ven z lesa je to ještě minimálně 3 kilometry dolů po šutrácích. Cesta je náročná a nekonečná. Již za úplné tmy konečně rozbíjím kolem 22:00 nouzové nocležiště na louce pod zříceninou hradu Kaltenštejn. Ošplouchnu se vodou z pet láhve a zalézám do spacáku. Za 2 minuty nevydržím vedrem a soukám se zase ven. Totálně zpocená tuto akci opakuji pořád dokola celou noc.

Dnešní den: doprava do Jeseníku + první úsek putování: Jeseník – Lázně Jeseník – zřícenina hradu Kaltenštejn, cca 12 km
Mimochodem – víte jaké divoké šelmy žijí v Česku? Nebo co dělat například při setkání s medvědem si přečtěte ZDE. V oblasti, kde jsem teď, nežijí žádné divoké šelmy, ale je dobré si podobné údaje zjistit před každou návštěvou odlehlejší přírody. U nás se můžete setkat s vlkem, rysem, divokými kočkami i medvědem.

Den 2
Vedro, koupání v lomu a muzeum.

Ráno je nádherné. Po probuzení si užívám pohled na kvetoucí louku a náruč okolních kopců. Když si vzpomenu na včerejší cestu potmě, kdy vypadal děsivě každý strom, tak jsem se teď vzbudila do úplně jiného světa. Dnešek začnu hned za rohem – vrátím se kousek zpátky a vylezu ke zřícenině hradu Kaltenštejn. Zdravím se s třemi kluky co tady nocovali (a já jsem si říkala, že jsem v noci slyšela nějaké hlasy…).

Projdu kousek loukami, krásně upravenou vesničkou a už přicházím do Černé Vody k lomu Rampa. Tady je v plánu přestávka na snídani. Protože je vedro, tak ale nejprve skáču do nádherně chladné vody a užiju si koupačku. Je to tady moc hezké, velký plac na kempování, ohniště. Dalo by se tu krásně přenocovat, škoda, že jsem včera nedošla až sem. Ale jak pokročí čas, také asi vzhledem k tomu že je sobota, začínají se sem sjíždět lidé. Stany okolo mě rostou jak houby po dešti, stěhují se basy s pivem, začíná to tu hučet… Tak dopiju kafíčko a zvedám se k odchodu.

Od lomu pokračuji dál po červené značce až do obce Žulová. Cesta je příjemná, lesem. Cestou pramen, kde dobírám vodu. Před Žulovou míjím dva lomy, v prvním se opět vykoupu a kolem druhého jen projdu dál. Ten druhý je větší, na koupání vypadá příjemnější, ale je tady plno lidí a dětí (u toho prvního nebyl nikdo). Visí tady také papír – Závazná vyhláška města Žulová – o zákazu stanování a nocování na některých vybraných místech – jedno z nich je právě u tohoto lomu Ostrůvek, druhé je na parcelách kolem kostelíku na Boží hoře.

V Žulové mířím rovnou na náměstí do informačního centra. Moc milá paní mi uschovala batoh a tak můžu vyrazit na Boží horu nalehko. Modrá značka mě vede kolem hřbitova a zříceniny hradu Frýdberk, po křížové cestě až na vrchol Boží hory 527 m.n.m. Tady u poutního kostela Panny Marie Bolestné si chvilku posedím a pokochám se panoramatickým rozhledem do kraje. Dovnitř kostela se nepodívám, protože je otevřený veřejnosti jen v neděli (a jen o prázdniny).

Po návratu do infocentra mě paní půjčuje klíče od místního Kamenického muzea. Je to jedna místnost nahoře v patře. „V klidu si to tady všechno prohlédněte a pak tu zamkněte a přineste mi klíče“ říká mi paní zanechávaje mě tu samotnou. Prohlížím si spoustu různých kamenů, drahokamů a fotografií o kamenickém řemesle ve zdejším kraji. Jsou tady ale i nádherné kameny z různých koutů zeměkoule. Je tady také černý millerit z Kladna (mé rodiště).

Zbytek dnešního dne bude odpočinkový. Je děsné vedro. Jdu se plácnout zpátky k prvnímu lomu.

Dnešní den: zřícenina hradu Kaltenštejn – lom Rampa – Žulová – Boží hora, dneska s různýma vracečkama cca 10 km

Den 3
Příhoda s kávou

V noci začalo pršet a prší i ráno. Také se ochladilo. Na trase jsem až někdy po 10té hodině. Hned za Žulovou si chci prohlédnout v obci Skorošice kostel sv. Martina. Přestože je neděle, je zavřený. Takže to okouknu jen zvenku a pokračuji dál. Kus dál v Horních Skorošicích míjím malý bufet. V altánku tady sedí starší paní s pánem, kteří to zde provozují. Na pohled je to zřejmě bývalá prodejna potravin s bufetem, dnes už dost zašlá. Přisedám si k paní do altánku, že jí udělám alespoň trochu kšeft. Jde to ale ztuha – k jídlu tu nic nemají, k pití jen pivo (lahvové, ale já ho stejně nepiju). A paní mi tedy nabízí: „Dejte si kafíčko, děláme výborné…“. Objednám si ho a nato paní volá na pána: „Jaroušku, udělej tady paní jedno to naše kafíčko“. Pán se zvedne a odchází přes ulici do jejich domu. Za nějakou dobu se vrací velmi opatrným pomalým krokem s velkým skleněným pohárem kávy se šlehačkou. Pustím se do šlehačky, káva je trochu studená (zřejmě než to sem donesl, tak to trochu vystydlo), ale je dobrá. Paní se ptá, jak mi chutná. Říkám po pravdě, že je výborná, přejdu že to je vychladlé. „No my tam dáváme takové naše vylepšení..“ tetelí se paní. Zdvihám obočí s otazníkem v očích. Vylepšení se tady rovná panák whisky, vysvětluje mi paní. Směju se. Trochu díky tomu, že mě to pobavilo a trochu díky tomu, že mi v krvi začíná příjemně „bublat“ alkohol, takhle nalačno to jde celkem rychle…

Dopiju, zaplatím, vnutím paní dýško a vydávám se dál. Cesta zachází do lesa a dalších 3,5 km stoupám po červené až k rozcestí pod Špičákem. Nahoře, po tom krpálu zpocená jak kompot ve vlhkém sklepě, si udělám konečně jídlo a převléknu se do suchého. Na samotný vrchol Špičáku 957 m.n.m. je to nějakých 400 metrů, ale zvítězila lenost a nejdu tam. Stejně tam kromě stromů a cedulky nic není.

Pokračuji dál k rozcestí Hraničky. Tady je podle mě nejpůvabnější část cesty. Krásné louky s vlnící se trávou ve větříku, bouličky kopců kolem dokola… nádhera. Na zpáteční cestě tudy budu procházet ještě jednou, tak si to užiju dvakrát. Na rozcestí je nic-moc nocovací místo v křoví u jakési rujny. Dvojice kluk s holkou tady staví stan. Jdu dál ke kříži na místo zaniklé osady Hraničky. Na informační tabuli čtu, že osada byla založená v roce 1785 a v těchto nehostinných místech žilo až 220 obyvatel. Po druhé světové válce byli téměř všichni odsunuti do Německa a jejich domy byly nabízeny k osídlení. Ale protože zde nebyla elektřina, škola, lékař, možnost dopravy, nebyl o to zájem. Domy pomalu chátraly a v roce 1959 byly srovnány se zemí. Zůstal zde pouze kříž, malý pozůstatek kostela.

Stavím stan kousek dál, asi po 1,5 kilometru na vyhlídkovém místě pod kopcem Roveň. Je tu stoleček, lavičky a krásný výhled k západu. Dál už nepůjdu, tady je to moc hezké. Společnost mi tady dělají dřevěné vyřezávané sochy a malý křížek. Uvařím si večeři a postavím stan proti rose. Kochám se z lavičky s čajíkem v ruce, jak se slunce pomalu ukládá za horizont…

Dnešní den: Žulová – Smrk – Hraničky – Roveň (Nové Vilémovice) – 11 km.

Den 4
Dneska bude Tančírna v Račím údolí, příhoda „pro dobrotu na žebrotu“ a noční děs.

Vstávám kolem osmé. Mezitím co osychá stan od rosy, vařím snídani a pak si jí vychutnávám u stolečku. Koukám u toho na 3D televizi. Hrajou „Výhledy zalité sluncem“. Když dosnídám, pobalím a vydávám se dnešku vstříc. U Nových Vilémovic se zastavím u pomníku, kde je popsán, jak jinak, smutný příběh z války. Těsně před podepsáním mnichovské dohody zde byl zabit jeden z příslušníků finanční stráže, která v té době střežila hranici. Ta nesmyslnost válčení a s ní spojené lidské tragédie, to mě prostě dojímá.

Dnešní den mě čeká mnoho nádherných míst, procházím dokonce Nebem. Loudám se nádhernými loukami, míjím stáda krav. Cestou k obci Uhelná na mě najednou uprostřed lesa vykoukne krásně udržovaná Kaple sv. Rocha. Dočítám se, že Roch byl francouzský hoch, který po smrti svých rodičů rozdal veškerý svůj majetek a vydal se do světa jako nemajetný poutník. Zázračně uzdravoval lidi, ale jeho osud byl hořký. Onemocněl morem, ze kterého se ale uzdravil. Po návratu domů byl vězněn jako „tulák“. Svátek svatého Rocha, ochránce proti moru a nakažlivým chorobám, je 16. srpna. (Informace z tabule u kaple).

K Račímu údolí to vezmu oklikou – přes zříceninu hradu Rychleby a vyhlídku Čertovy kazatelny. Rychleby jsou zřícenina gotického hradu na skalní ostrožně vrchu Přilba zbudovaného ve 13. století, který střežil solnou stezku z Nisy přes Kladsko do Hradce Králové. V 15. stol. byl hrad opuštěn a změnil se ve zříceninu. V 19. stol. proběhl amatérský archeologický výzkum (nalezena keramika a zbytky zbraní) a byla provedena částečná rekonstrukce v romantickém stylu. Pobavilo mě, že dnešní podoba zříceniny hradu je výsledkem amatérského plácání místní skupiny nadšenců z konce 19. století, ve snaze „vyrobit“ v kraji nějaký zajímavý cíl výletů. Z původního hradu tady toho zřejmě moc není. Ale místo je krásné a tak není divu, že zde potkávám výjimečně větší počet turistů.

U ikonické Tančírny v Račím údolí si hodlám trochu posedět a odpočinout. Zabírám si jeden stůl na prostranství před schody. Je tady krásná kavárna. U kávy, džusíku a dortíku si píšu deníček a třídím cestou posbírané artefakty. Obdivuji nádhernou stavbu Tančírny, postavené v secesním slohu v letech 1906-7. Do 2. světové války známé výletní místo. Dnes je to vícefunkční kulturní prostor. A mě jakožto amatérskou tanečnici fascinuje její elegance.

Mým dnešním cílem je Javorník. Na kraji městečka mě vítá Zámek Jánský Vrch, ale bohužel je 17.00 hodin a pondělí, takže si ho prohlížím jen zvenku. Na náměstí v Javorníku navštěvuji Infocentrum, Kostel Nejsvětější Trojice a vietnamskou prodejnu potravin. Tady jsem zažila příhodu „pivo pro bezdomovce a jak mi nezbylo na jídlo“: Před večerkou postával místní týpek a nesrozumitelnou řečí po mě něco chtěl. Řekla jsem si, že udělám dobrý skutek. Kynu tedy chlápkovi, ať jde se mnou dovnitř. Ptám se ho, jestli chce koupit něco k jídlu, že mu to koupím a ukazuji na bagety a na regály. Týpek něco huhňá a táhne mě k basám s pivem. Ptám se ho znovu, jestli chce i něco k jídlu, nechce. Vzdávám tedy nápravu hříšníka a běžím za ním k pokladně, kde už paní markuje pivo. Razantně mu odmítám koupit ještě cigarety a chlápek mizí s lahví v ruce z obchodu. No ok. Tak teď já. Rohlíky, sýr, džusík a nějaké drobnosti a šup k pokladně. 106,- ukazuje mi kasa součet. Otvírám peněženku a vysypávám 105,- posledních drobných. No super, nemám na nákup, páč bankomat byl také v plánu… Ale naštěstí se paní u kasy usmála a mávla rukou, že nechce platbu kartou. Poděkuji a poté povečeřím nakoupené lahůdky na trávě na náměstí.

Dožvýkám gumové rohlíky se sýrem a teď už mě zbývá jenom najít místo na spaní. To se mi podaří až kus za Javorníkem po celkem náročném hledání. Nacházím roztomilý rybníček, s pláckem posekané trávy a lavičkou. Nedaleko je sice něčí chata, ale je prázdná. Takže mám super místo i s kadibudkou. Když stavím stan, všimnu si z druhé strany je také nějaké stavení. Jdu to okouknout. Vypadá to, že tady asi i někdo je, ale cedule s obrovskými nápisy „fotopast“ mě bere odvahu jít se zeptat, jestli tady můžu nocovat. Přelétnu zrakem okolí – nějaký vrak auta, opřená lopata, houpající se záclona… Pane Bože… ale už se nestěhuju. Rychle se ošplouchnu v rybníčku, zuby a zalézám do stanu. Chci rychle usnout. … Uprostřed noci, když tvrdě spím, mě vyděsí kopání do mého maličkého stanu a chraplavé řvaní mužského hlasu… Vymrští mě to ze spacáku a ztuhnu strachy do kuličky uprostřed stanu. Napínám uši a děsím se, co bude dál. Dál je nic, jen ticho. Zalézám tedy zpátky do spacáku a doteď prostě nevím, jestli se mi to jen zdálo, nebo to byla příhoda skutečná…?

Dnešní den: Roveň – „Nebe“ – zřícenina Rychleby – Čertovy kazatelny – Račí údolí – Javorník, celkem 15 km.

Den 5
Večerní diskotéka v Bílé Vodě.

Konečně ráno. Rychle snídám a balím. Zneuctím ještě kadibudku a mizím pryč. Jsem pořád rozhozená z toho nočního zážitku. Ani příjemná koupel v nádrži Kamenný most nerozpustila moji dnešní tenzi. Ta trochu povolila až při stoupání na Vysoký kámen. Roztíkám se vedrem ale i radostí z nacházení kamenných srdíček, jejichž sbírka právě začíná.

Stoupání na Vysoký kámen 691 m.n.m. stojí za to. Nahoře je nádherná vyhlídka a já zde trávím asi 2 hodiny. Vařím si oběd, pak kávu, ležím a kochám se. Kamínky sebrané cestou mi nějak šeptají, že tady chtějí zůstat. Připravím jim tedy malý obřad a s meditací je nabíjím pro ochranu tohoto území. Pak je společně s mými posbíranými artefakty schovávám na tajné místo a nechávám je zde.

Z Vysokého kamene pokračuji na rozcestí Pod Bílou skálou, kde měním barvu značky – a sice odbočuji do Bílé Vody po zelené. Příjemná cesta lesem se u Šafářovy skály změní na asfaltku a odtud je to 3,5 kilometru nudy po asfaltu chladivým údolím. Do Bílé Vody přicházím asi v 17 hodin, na bydlení brzy, na muzeum pozdě. Tak se rozložím u koupaliště, koupu se a dělám si jídlo. S blížícím se večerem se jdu zabydlet do krásné útulny, která je tu hned vedle. Rozkládám se v patře, je tu krásně čisto, až na nějaký kus větve, co se tu válí.

Po chvíli přichází první spolubydlící – holka mého věku, co jde podobnou trasu jako já, ale opačným směrem. Vyprávíme si zážitky a pak se dáme obě dvě do zapisování svých deníčků. Kolem 19.00 hodiny dorazí další dvě holky, které mají za sebou dvě moje budoucí etapy – tzn. cca 30 kilometrů. Moc se s tím nepáráme a zalézáme na kutě, ještě není ani tma. Ve 20.00 přijíždí auto a už z dálky duní hudba. Dva polští mladíci (jeden má velký magneťák na rameni) s jednou holkou začnou křepčit a řvát na břehu nádrže. Všichni tři svorně doplňují hladinu alkoholu, holka se svůdně kroutí, my uvnitř útulny tipujeme, který z těch kluků ji přefikne jako první. Teď mi dochází, proč tady na zemi leží ten velký klacek. Jsme v pohotovosti. První holka se stěhuje z přízemí k nám do patra, mladší holky si daly k sobě tu sukovici a já ležím s pepřákem v ruce. Naštěstí diskotéka trvala asi hodinu a pak odjeli. Než jsme usnuly, přijelo a odjelo ještě několik dalších aut, ale už to nebylo tak dramatické.

Dnešní den: Javorník – Vysoký kámen – Bílá Voda, cca 13 km

Den 6
Setkání s Jürgem.

Ráno v útulně je poklidné. Jdu si zaplavat do nádrže, kterážto je napájená z Bílého potoka a její voda je jako křen. Snídaně, loučení s holkama a vydávám se směrem do Bílé Vody. U nedaleké zastávky zjišťuji, že asi za 5 minut jede autobus. Rozhodně si chci ušetřit pár kiláků po silnici, tak jedu busem společně s kámoškama z útulny. Mířím do Muzea izolace, internace a integrace. Muzeum bylo otevřené v roce 2012 a zaznamenává jednak bohatou a pohnutou historii obce, druhý sál je věnován internaci řádových sester komunistickým režimem od roku 1950 až do roku 1989. Má být trvalou připomínkou toho co může udělat strach z jiných názorů a morálních hodnot. Aby se nezapomnělo, že zde sestry, jejichž jediným proviněním byla víra v Boha, žily v režimu, který byl obdobný režimům v táborech nucených prací.

Projdu si výstavu, v sámošce dokupuji jídlo a vracím se do muzea, kde moje powerbanka po dvou hodinách nabíjení hlásí 80%. Už mě to tu nebaví. Bude to muset stačit. Poděkuji a loučím se se slečnou u kasy.

Jsem na obrátce svého putování. Od teď půjdu „zpátky“. Zkoumám mapu, kudy to vezmu a nakonec mířím do Zlatého Stoku. Mám očekávání zpestření v podobě útulného městečka. Cesta je bohužel čtyřkilometrový opruz po silnici. Míjím jeden z vyhledávaných turistických cílů – Muzeum minerálů a zlatý důl. Já jdu dál, až na pusté náměstí, kde je otevřená jediná kavárnička. Je ale krásná a mají výborné kafe a zákusky. Shodím na terásce krosnu a objednám si. Po chvíli si k vedlejšímu stolečku přisedá druhý návštěvník, šedovlasý vitální elegán. Dáváme se do řeči. Jürgen je 70letý německý důchodce, který přijel do Zlatého Stoku vzpomínat na svého otce, který se zde narodil a prožil pohnutý osud (věznění, emigrace do Ameriky, dramatický návrat domů…). Chvílemi sice nerozumím, moje angličtina je dosti BASIC, ale emocím se dá rozumět i beze slov. Strávíme spolu v družném hovoru asi 2 hodiny. Potom mi pomůže nahodit krosnu (ááá jů á strong wumen…) a vydávám se na cestu.

Kousek za rohem míjím místní workoutové hřiště. Je tady takový super stroj, na kterém se dá simulovat po kolejničkách jakýsi U-rampový pohyb do stran – a ráda bych si to zkusila. „Nelez na to! Co tady budeš dělat sama, až si něco uděláš?“ Prská na mě madam Odpovědnost stejně jako moje máma, když jí to později vyprávím. Pfff… no tak jo, jdu dál. Ale chci se sem někdy vrátit a zkusit to!

Ze Zlatého Stoku se po neznačených cestách vracím zpátky do Čech a napojuji se na Stezku Českem – na starou známou červenou turistickou značku. Cesta vede po hřebeni, lesem a stáčí se dál po státní hranici na Borůvkovou horu 899 m.n.m. Tady chci dneska spát. Udělám si jídlo, postavím stan a otestuji příchozího kluka co se tu chystá taky přenocovat. Vypadá to na příjemného, pohodového samotáře. A klasicky – večer nejdu na rozhlednu, počkám si na ráno až bude mlha a pršet že… Večer detox od sociálních kontaktů a informací, páč tu je absolutní nula signálu.

Dnešní den: Bílá Voda – Zlaty Stok – Borůvková hora, cca 13 km

Den 7
Mít či nemít? – super ultra hike vybavení.

Jak už víte, ráno prší. Vylezu na rozhlednu a lovím tady signál alespoň pro odeslání SMS. Je mlha a hnusně, vidět není nic. Počkat si na ráno nebyl dobrý nápad. Ulovím odpověď z domova s předpovědí počasí a je tu naděje, že to přejde. Přestěhuji se do altánku pod rozhlednou, rozložím sušit věci a stan a společně s klukem čekáme na otevření bufetu. Je to Vojta, dělá v marketingu. Je to zábavné, každý rok se na svém putování setkám s nějakým zajímavým klukem. Vyprávíme si zážitky. Pro něho je to jeho první „vandr“, kdy jde s batohem a spí venku. Libujeme si, jaké to je parádní. V 10 hodin přijíždí pán z bufetu a startuje dieselagregát. Dáváme kafe a povídáme si s majitelem. To je teda taky řehole. Je to tu prý hodně závislé na počasí. Jsou dny, kdy tu má dlouhé fronty a poslouchá hejty že nestíhá, jindy přijdou třeba 2 lidi za celý den. Od dubna do října je tady každý den od 10.00 do 17.00 hodin. (duben a říjen tedy jen víkendy, pro upřesnění).

Loučíme se a Vojta míří opačným směrem – do Vidnavy. Mě čeká několik dní po hranici. Naštěstí se déšť stává schůdným a tak vyrážím i já. Po chvíli je po dešti a zbytek dne už je zase krásně. Nad obcí Travná opouštím hranici a scházím dolů, protože si chci prohlédnout tamní poutní kostel. Těch 300 výškových metrů dolů a pak nahoru mi za to stojí. Nad Travnou u zázračného pramene Saletta doplňuji vodu. Bohužel kostel je, jak jinak, zavřený. Stejně tak jako jediná hospoda kterou jsem měla možnost cestou potkat.

Ale nevadí, hopkám zpátky směr hřeben. V lese potkávám lesníky s obřím traktorem, jak sváží klády z lesa. Fascinuje mě síla toho stroje a tak chvíli zírám. Mávám na řidiče, aby věděl, že chci projít. On mává na mě a já zaplaťpánbu včas polykám poznámku, že bych se nerada svezla na kládě. Po dalším stoupání, kdy už zase vedro panuje, se s chutí občerstvím v lesním baru Koníček. Zabalím si s sebou ještě poslední ledovou kávu a limču na zítra, hodím penízky do kasičky a tradá dál.

Z Koníčku přes Černý vrch 826 m.n.m. a Hraničný vrch 752 m.n.m. přicházím k večeru na Hraničky. Tady už to znám a tak mířím rovnou na místo u kříže. Už tady je jedna dvojice starších manželů. Vypadají dost vystajlovaně (proti mě), vaří na nějakém NASA vařiči v nejnovějším titánovém kastrolku a paní na mojí otázku jak dnes přežili déšť odpovídá, že v pohodě, „že mají perfektní vybavení“. Hm. Sním svoji právě dovařenou večeři. Postavím stan. Pán s paní pořád vaří. Beru hygienu a jdu si dát koupel k nedalekému prameni. Vracím se zpátky, pán sundavá kastrulek z vařiče a oba se pouští do jídla super ultralight nástrojem. Nedá mi to a jdu se podívat co to mají za hi-tech výbavu. Pán mi vysvětluje, že už nejsou nejmladší, tak se na ten hiking trochu vybavili. Ochotně vše ukazuje a vysvětluje parametry. Jo chápu, pěkný, potřebovala bych taky trochu odlehčit výbavu. Chvilku spolu posedíme a příjemně povídáme. Předpovědi počasí hlásí v noci velké bouřky a zítra déšť. Jdu pořádně zakotvit stan a pak už z pelíšku pozoruji pána, jak staví nějaký super tarp a hledá cosi po okolí. S přáním „ať v noci moc nelije“ usínám a také přemýšlím, jestli těch pár ušetřených gramů na vybavení stojí za ten časový opruz a nepohodlí…

Dnešní den: Borůvková hora – Hraničky, cca 15 km

Den 8
Celý den déšť na spadnutí, až to nakonec spadlo.

V noci ani nekáplo. Předpověď ale nezní vůbec hezky. V Čechách jsou prý přívalové bouřky a vichřice. Vystrčím hlavu ze stanu – koukám, je hodně pod mrakem, ale neprší. Pán s paní už jsou dávno pryč. Zvažuji alternativy, hlavně vzhledem k tomu, že mám totálně blbé vybavení do deště. Takže jedna varianta je, že tu přečkám dnešní den ve stanu. Jídla i času mám dost, voda tu je. Zítra už má být zase hezky. Ježiši, ale co tady budu celý den dělat? Takže volím variantu normálně jít dál a uvidí se. Celý den lovím signál a sleduji Meteoradar připravená rozbalit stan kdykoli a kdekoli.

Stoupám na Borůvkový vrch a pak znovu na Špičák 957 m.n.m. (ale z druhé strany než před pár dny). Radar hlásí, že v 15 hodin by mělo lejt. Já v 13 hodin trochu ve stresu obědvám krajíc chleba a zbytek sýra na rozcestí Peklo. Sedí tady partička tří holek, piknikují na dece, degustují bulharské sýry a vaří si kávičku. Já za 15 minut balím a jen tak se zeptám, co mají v plánu, že má přijít déšť. Holky totálně zrelaxované, že něco najdou. Tak tohle lidem závidím. Měla bych se taky trochu uvolnit. Vždyť co, maximálně zmoknu…
…nebo na mě spadne strom… nebo mě zabije blesk… (Nedělám si srandu – pracuji s dětmi a pamatuji si ze školeních, že bouřka patří mezi největší rizika na pobytech v přírodě. Víte, že si můžete spočítat jak je bouřka daleko? 1 km = 3 s. mezi bleskem a hromem. Největší nebezpečí nám hrozí do cca 10 s., ale raději je lepší počkat až bude bouřka vzdálená alespoň 10 km = 30 s.) Na toto téma je článek např zde: https://www.kouzlolesa.cz/l/jak-se-chovat-v-lese-v-pripade-bourky-vetru-a-krupobiti/

Upaluji po hraniční žluté značce a zdolávám jeden devětsetmetrový vrch za druhým. Zatím neprší. Cesta je celkem nuda, les bez výhledů. Na vrchu Kovadlina 989 m.n.m. trochu výhledy a také koncentrace Poláků. Jinak za celý den jsem potkala jen ty 3 holky, paní se psem a jednoho blázna cyklistu. Pořád ale nevím, jak přežiju déšť a kde budu spát. Už mě to dneska maximálně nebaví. Moje potřeba samoty a odlehlosti je dnešním dnem nasycená. Mám blbou náladu. V 16.00 jsem na rozcestí pod nejvyšší horou Rychlebských hor. Je už hodně zataženo a v dálce bouří. Dojdu ještě těch 450 metrů na vrchol Smrku 1127 m.n.m., ale je to jen pro čárku – nic tu není. Je to plochý zarostlý vrchol , kde je jen rozcestník na stromě a jinak nic. Vracím se mokřady zpátky na rozcestí. Rozhoduji se, že na to dneska už kašlu a stavím stan na docela pěkném plácku u ohniště. Naházím věci do stanu a za 10 vteřin začne slejvák. Zalézám dovnitř a vystrkujíc ruku před stan dovařím vodu na polívku a čaj. Najím se, vybalím spacák a jdu si lehnout. V 17:30 začíná moje noc. Venku leje a bouří, ale mě je docela fajn. Jednou práskne někde hodně blízko mě. Několikrát kontroluji, jestli mi někde nezatéká do stanu nebo do batohu, který mám venku v apsidě. V noci střídavě prší a neprší. Zvuky lesa jsou umocněné bušícím deštěm do plachty stanu a když zrovna neprší, tak padajícími kapkami ze stromů. K ránu začíná také dost foukat. Tyhle zvuky mě děsí asi nejvíc – ten vichr v korunách stromů, praskající větve. Jsem ale ve víc jak kilometru nad mořem, takže co bych čekala, že…

V noci, ve 22:00 hod., když docela tvrdě spím, vzbudí mě zvuky přicházejících lidí. Holka a kluk a rozhovor. Kluk: „kde to jsme? hele rozcestí, kam půjdeme?“ Holka: „Hele rozcestí, kam půjdeme? Tudy!“ Kluk: „Do prdele…“ Odchází a hlasy se vzdalují. Neviděli mě. Prší.

V půlnoci mě vzbudí další zvuky přicházejících lidí. Ježiši proč ty lidi chodí v noci? To je víc lidí než včera za dne. Tentokrát 2 chlapi a rozhovor. Vyšší hlas: „Hele rozcestí, tvl já nic nevidím, kam půjdeme?“ Hluboký hlas: „Kilák tudy by měla být ta útulna“… Vyšší hlas: „Tvl stan!!!“ a svítí mi baterkou na stan, „tady spí nějaký lidi“. Hluboký hlas: „Tak je necháme spát. Jdeme.“ Hoši díky. Zakopnou mi o šňůry stanu, zanadávají když se prodírají křovím a jejich zvuky se vzdalují. Pak už je do rána klid.

Dnešní den: Hraničky – Smrk, 13 km

Den 9
Nemytá a neučesaná do vlaku?

Vstávám v 7:30, po devíti a půl hodinách spánku. No, asi trochu únavička. Slyším, že už neprší a skrze stan vidím dokonce stíny stromů, že by slunce? Vylézám ven. Nikde nikdo, okolo mě všude louže a podmáčený les. Je úplné ticho, jen občas zabubnují o zem kapky shozené větrem. Balím mokrý stan a snídám poslední kaši s oříšky a medem. Mám úplně mokrý batoh, neuhlídala jsem to a nateklo mi na něho. Při balení objevuji kousky rozkousaného igelitu a ožraný chleba – nějaké zvíře mi tady v noci lezlo stanem a debužírovalo chachá…

Před 9.00 vyrážím na poslední část mého putování. Je ještě docela chladno. Beru si na sebe péřovku a na ramena pláštěnku, abych neměla od těch nacucaných popruhů batohu hned všechno mokré. U rozcestí Císařské lovecké boudy objevuji krásný velký přístřešek i s krbem. Sluníčko začíná svítit, otepluje se a tak převlékám setup oblečení z „polárního“ na „letní“. Nechtěným svědkem je mi jakási velká parta lidí s dětmi, která sem zrovna přichází. Jsou dost nekontaktní (ani pozdrav, ani pohled…) a kdybych se nevnutila s „Ahoj, už je hezky co?“ tak by naše setkání proběhlo nejspíš jako trapné dlouhé ticho. Zírají na mě nechápavě když si skládám na ramena pláštěnku a nandavám batoh. Pokračuji dál k chatě Paprsek, kterou už z dálky můžu pozorovat v nádherném rámečku s přilehlými kopci. Po chvíli přicházím k chatě. Je to tu moc hezké a plánuji tady pobýt – najíst se, usušit, dobít telefon a tak…

Suším stan na terase a odpočívám asi 2,5 hodiny. Také jsem dobila powerbanku, čemuž předcházela anketa se všemi chlapy na terase – zda můžu strčit nabíječku powerbanky do divně vypadající zásuvky u nabíječky elektrokol. Výsledek průzkumu: „to tam strčte a uvidíte…“ No, bylo to normálních 230V, takže to dopadlo dobře.

Ve 14.00 pobalím usušené věci a odcházím směr vrch Větrov 918 m.n.m., který jsem celou dobu pozorovala od chaty. Půvabný obrázek. Na vrchu se nachází Dalimilova rozhledna, což je novodobá kopie bývalé rozhledny, která stávala na vrcholu Sněžníku. Ta byla zchátralá v roce 1973 stržena. Tento symbol zdejšího kraje byl navrácen v roce 2018 právě sem – na vrch Větrov. Já si vyjdu na rozhlednu a koupím si jahodový džus. Ani ho však nestačím ochutnat a po půl minutě vylejvám do trávy kelímek plný agresivních vos. A já si říkala, proč jsou všichni uvnitř v bufetu a na terase ani noha.

Příhoda: Cestou k rozhledně potkávám maminku s malou holčičkou. Holčička: „Mamí, ta paní má ale velký ten… koberec…“ Maminka: „To není koberec, ale karimatka.“ a obě se na sebe podíváme a začneme se smát. Roztomilé. Asi to začnu používat, výraz koberec.

Od rozhledny už je to jen 5,5 kilometru do cíle mé cesty – do Starého Města pod Sněžníkem. Těším se, že si dám nějaké jídlo, že si najdu ubytování a strávím tu v klídku zítřejší volný den. Dám si polévku v hospodě na náměstí (česnečka s olomouckými tvarůžky, špatná volba). Infocentrum je zavřené, město se mi nelíbí a ubytování jsem nesehnala. Takže kouknu na IDOS a v 17:20 sedím ve vlaku a jedu domů. To že smrdím a jak vypadám po 10 dnech v lese, to neřeším.

Dnešní trasa: Smrk – chata Paprsek – Staré Město pod Sněžníkem, 13,5 km + dalších 250km vlakem domů.
Celkem: 9 dní chůze, 120 km, a zbyl mi jeden rezervní volný den. Krásné teplé počasí, pršelo mi jen 2x a šlo to zvládnout.

A závěrečný happiend? Ano, bude.
Při přestupu v Hanušovicích potkávám na nádraží hádejte koho? No Vojtu! Toho kluka z Borůvkové hory, co šel opačným směrem na Vidnavu. Oba se rádi vidíme a vzhledem k tomu, že máme společnou cestu až do Prahy, stihneme si krásně povyprávět všechny příhody. A tak nám cesta příjemně uběhla a to je vše přátelé
Omlouvám se, že je to tak dlouhé, ale už to asi počtvrté rediguju a zkracuju a furt je to čtení na půl hodiny…

KONEC. Děkuji za přečtení.
A kdo chce zkusit mojí trasu, níže nabízím můj zpracovaný ideální itinerář na 9 dní, s trasami kolem cca 15 km/den. Trasa je na pohodu, ale zdatnější si mohou etapy spojovat. Součástí itineráře je podrobná kilometráž, popis trasy s odkazy na zajímavosti, pitnou vodu, otvírací dobu… atd.

My jsme výlet pojali jako malý autovandr na dva dny, s přespáním v autě. S minimalistickým vybavením ale nabitým programem. Jeli jsme v červnu a měli jsme krásné počasí – slunečno, i když první den trochu chladněji, přesto bylo i koupání. Užili jsme si turistiku, klid v přírodě, ale i město.

Sedmihoří je nevelká, geologicky a geomorfologicky velmi výrazná a zajímavá oblast o průměru 4-5 km. Leží v okrese Domažlice v Plzeňském kraji, nejbližší obcí jsou Mezholezy (ale pozor, v okrese Domažlice se nachází dvě obce tohoto stejného názvu!). V roce 1994 byla oblast vyhlášena jako přírodní park.

Sedmihoří tvoří tyto výrazné vrchy:

1 Racovský vrch – 619 m
2 Chlum – 610 m
3 Rozsocha – 600 m
4 Tříslovec – 589 m
5 Písečný vrch – 582 m
6 Křakovský vrch – 563 m
7 Rybniční vrch – 562 m

Sopka nebo kráter po dopadu vesmírného tělesa?

Oblast tvoří věnec kopců otevřený na severovýchodě a obklopující vnitřní mísovitou kotlinu. Vnější lem je budován porfyrickou biotickou žulou, vnitřní mísovitá deprese je tvořena dvouslídnou žulou a střed tělesa turmalinickomuskovitickou žulou. Vrcholy s příkrými svahy dosahují výšky kolem 600 metrů a převyšují okolní reliéf o 100 až 150 metrů. Vytváří tak nápadný krajinný útvar, jehož tvar vede k úvahám o jeho vzniku. Jedná se o bývalou obří sopku či uskupení menších sopečných vrcholů? Nebo je to snad kráter po dopadu nějakého vesmírného tělesa? V každém případě, Sedmihoří je zdrojem silné energie.

Naučná stezka Sedmihoří

Ideálním výchozím bodem je start naučné stezky Sedmihoří u Mířkovských rybníků (v mapě je to rozcestí žlutá/modrá/NS – úplně dole). Dojedete sem autem z obce Mířkov po zpevněné cestě. Zaparkování je v pohodě u kruhového altánu nedaleko rybníků. Odtud se můžete vydat přímo po naučné stezce, která je dlouhá cca 10 km. Na stezce je umístěno 12 vysvětlujících tabulí a na její projití je potřeba přibližně 4 – 5 hodin. Cestou se poučíte o vývoji osídlení, o geologických poměrech Sedmihoří a o mnoha dalších tématech. Zaujalo mě například zdejší kamenické řemeslo, které bylo na přelomu 19. a 20. století v regionu proslavené. Z dobře přístupné žuly místní kameníci vyráběli kamenné schody, dláždění, sloupky ohrad a plotů, zárubně, studně, pomníky a náhrobky, mlýnské kameny a jiné výrobky. Z místa těžby se odvážely náklady vážící několik tun na speciálních vozech. Odtud pochází například most přes Radbuzu v Horšovském Týně.

Jednou ze zastávek naučné stezky je i nápadný žulový valoun U Ručiček, který dává kolemjdoucím znamení o lidské spolupráci a sounáležitosti. Praví se, že se dva zdejší sedláci nemohli navzájem vystát. Snad kvůli několika borovicím nebo pro kousek louky, který spásaly krávy toho druhého. Jednoho dne se ti dva setkali s naloženými povozy na úzké lesní cestě. Ani jeden nechtěl ustoupit jako první, a tak došlo k velké hádce. Nakonec si však uvědomili, že by si měli navzájem pomáhat a podali si ruce na usmířenou. Na památku toho pak nechali vytesat do žulového valounu spojené ruce. Nápisy na kameni s mnoha dalšími letopočty dokazují, že to nebylo jediné usmíření, které se zde odehrálo. Různých balvanů a kamenných útvarů cestou potkáte více.

Na informačních tabulích si počtete dále o místní zvířeně (žije zde prase divoké, srnec, liška, kuna, jezevec a oblast je biotopem pro velké množství ptáků) a o vegetaci. Rozluštila jsem zde také záhadu okrouhlých plošin, které jsou zde cestou k vidění a které si pamatuji i z treku po Mallorce. Doteď jsem netušila jejich účel – od nápadů jako odpočívárna pro kozy až po přistávací plochu pro vrtulníky – ale milíře, ty mě nenapadly! Ááánojo… Pozůstatků výroby dřevěného uhlí jsou v Sedmihoří stovky.

Pokud budete ze sedla pod Racovským vrchem pokračovat po modré turistické značce, půjdete po tzv. „Francouzské cestě“. Tento místní název pochází z období konce 2. světové války a popis vzniku cesty mě hluboce dojal. Cestu ručně skládali a štětovali z místních kamenů francouzští zajatci, aby zde stavěli lesní cesty pro těžbu dřeva pro „říši“. Pracovali zde až do dubna 1945, kdy odsud odchází a na Přimdě se připojují k pochodu smrti. Cesta je zaříznutá do příkrých svahů a díky ní tu dnes můžete pohodlně kráčet.

Naše cesta

Naše cesta je kombinací žluté a modré turistické trasy, z velké části kopíruje naučnou stezku. Okruh si prodlužujeme až pod vrchol Chlumu. Z trasy se necháváme také několikrát odlákat na vyhlídku, nebo třeba prohlédnout zajímavé uskupení balvanů, skálu apod. Pozor ale, je tady spleť různých cestiček a velmi rychle tady ztrácím orientaci. Ztratit se tady je velmi snadné. Já si to tady ale prostě užívám, fotím, nikam nespěcháme. Všude kvete plno náprstníků a dalších květin. Měkoučký mech láká k poležení. Voní to tady lesem a pojem „klid“ tady má svůj domov. V závěru cesty se dokonce vykoupeme, ačkoli není zrovna tento víkend žádné vedro. Samozřejmě bez plavek, bó je nemám ráda, ani je s sebou nemáme a stejně – tady nikde nikdo není Voda v rybnících je svěží ale nádherně čistá (je konec června).

Po šesti hodinách trajdání se vracíme k autu naprosto osvěženi a šťastní. Upozorňuji pro úplnost, že cestou nejsou žádná občerstvení, takže svačinu a pití na celý den určitě s sebou! No a protože je 15.00 hodin, zbývá ještě dost času na to zajet například na nedalekou vyhlídku u Semněvic pokochat se posledním pohledem na Sedmihoří.

Do města na kávičku

Na zbytek odpoledne si zajedeme do města Horšovský Týn. Tomuto malebnému městu na řece Radbuze se prý přezdívá Český Krumlov západu, tak to si nemůžeme nechat ujít. Dominantou města a celého okolí je Státní hrad a zámek Horšovský Týn založený ve 13. století. Hrad a zámek, národní kulturní památka, nabízí návštěvníkům několik prohlídkových okruhů, představujících nejvýznamnější stavební části – unikátní gotickou kapli, renesanční a barokní interiéry, hradní purkrabství. K zámku přiléhá rozsáhlý zámecký park s řadou vzácných dřevin a s několika zajímavými stavbami (loreta, vyhlídková věž, míčovna aj.).

Otvírací doba o prázdniny je 9-17 hodin, vstupné na nejdelší okruh pro dospělé je 200,- Kč, ostatní okruhy jsou levnější. Vstupenky koupíte i on-line.
Další informace zde: https://zamek-horsovskytyn.cz/cs

Že prohlídka hradu stojí za to, o tom mě přesvědčila slova jedné návštěvnice, která právě vycházejíc z hradu volá na svojí kamarádku: „Teda to bylo nádherné, jsem moc ráda, že jsme šly dovnitř!“ My už prohlídku nestíháme, ale alespoň máme důvod se sem někdy vrátit. Projdeme si alespoň historické náměstí s měšťanskými domy a kostelem Petra a Pavla. V příjemné kavárničce NaKafe si vychutnáme výbornou kávu a domácí dortík. V nabídce jsou také domácí koláče, zmrzlina, polévka, či nějaký ostřejší drink.

Hledání místa na noc nás přivedlo k poslední zastávce dnešního dne – k rozhledně Chalupská Štěpánka. Kromě hezkého místa na přespání (Bez kempu) tady mají rozhlednu, bar a spoustu hraček a zábavy pro děti. Chvíli pobudeme, ale nakonec si jedeme hledat nějaké víc soukromější místečko, ne že bych neměla ráda děti

Útočiště na noc

Pomalu se blíží večer (opravdu pomalu, protože je čas slunovratu a tudíž jeden z nejdelších dnů v roce dneska skončí až někdy před půl desátou, kdy zapadne slunce) a tak je čas se porozhlédnout po místě na spaní. Naše místečka tentokrát byly TOP ze spacích míst, co se nám podařilo kdy najít. Schovaná místa, absolutní klid a soukromí. Spali jsme tu dvě noci – nadivoko v autě, na místech která, nezlobte se, nezveřejním.

No a ptáte se co bude na programu zítra? To už záleží na Vás. My jsme poslední den věnovali meditacím a léčení v kamenném kruhu Hujáb, který najdete zhruba 40 kilometrů od Sedmihoří nedaleko obce Stod a Dobřany a návštěvě meditační zahrady v Plzni. Také jsme cestou udělali výšlap na Křížový vrch, silný energetický nabíječ této oblasti. O těchto místech si můžete přečíst podrobněji v mém článku o léčení v kamenných kruzích Plzeňska.

Přeji krásné výletování!

Zdroj:
osobní zkušenost autorky
Průvodce naučnou stezkou Sedmihoří – materiál vydaný MKZ Horšovský Týn za finanční podpory Plzeňského kraje a Lesů ČR, tisk Nakladatelství Českého lesa v Domažlicích
Město Horšovský Týn – materiál Regionálního informačního centra Horšovský Týn, www.horsovskytyn.cz
https://zamek-horsovskytyn.cz/cs
Foto: autorka

Nejenom, že dobijete své energetické baterie v léčivých kamenných kruzích, ale na programu je i relax v nádherných lázních. Užijeme si kochání se krajinou – vystoupáme na rozhledny a také na hrad. Samozřejmě nevynecháme centrum Plzně a něco dobrého na zub V Meditační zahradě zase necháme jen tak plynout čas a působit energii místa.

Plán na víkend

Navštívila jsem většinu kamenných kruhů z energetické linie plzeňska a další silná energetická místa. Sestavila jsem plán na víkend tak, aby šlo všechno hladce navštívit a aby užitek z léčivé cesty byl co největší. Připravte se, že budete na konci totálně umenhirovaní. Proto doporučuji brát nabídku míst jako maximální a některá místa třeba z programu vyškrtnout. Úplně postačí pracovat s jedním kamenným kruhem denně, ostatní místa si můžete jen tak prohlédnout. Také je možné, že vás víkend rozhodí. Totiž práce s kameny a působení jejich léčivé síly může otevřít vaše bolavá vnitřní témata. Důvěřujte však procesu, nechte se hýčkat a věřte, že se vše děje pro vaše nejvyšší dobro. A užijte si to!

Jak místa promlouvají k člověku

Místa v krajině ovlivňují člověka odpradávna. Mohou nás ovlivňovat pozitivně či naopak pomocí spojené kosmické a zemské energie. Tyto energetické body jsou závislé na svém spojení se středem planety a přijímání jeho síly. Vytvořené energetické spojení pak dává možnost místu pracovat se sílou přicházející z opačné strany – z kosmu.
(Z knihy Pavla Kozáka Posvátná geometrie Čech a Moravy)

Jak pracovat s kameny?

Kamenné kruhy a menhiry obecně odvádí vysokoenergetickou léčivou práci. Jejich energie harmonizuje okolní přírodu. To je prvotní záměr, proč se menhiry odpradávna v krajině staví. Některé mohou být navíc tzv. zaktivovány a jejich síla je pak mnohonásobně vyšší. Některé kameny a kruhy jsou zapojené do tzv. energetických linií a tím svojí sílu ještě vzájemně posilují. Energii kamenů můžeme použít ve svůj prospěch. Každý z kamenů může léčit nebo příznivě působit na naše nejrůznější téma. Můžete například pracovat s tématem rodových zátěží, nebo třeba harmonizovat mužskou a ženskou energii.

Práce s kruhem může probíhat tak, že se nejprve ztišíte a mentálně propojíte s místem. Poté požádáte o dovolení a vstoupíte do kruhu. Tam je nejlepší nechat na sebe působit místo a nechat se „přitáhnout“ některým z kamenů. Pak už je to na Vás, jak Vás to povede. Můžete u kamene jen tak stát, obejmout ho, opřít se o něho a nechat na sebe působit jeho energii. Dalším způsobem je obcházení jednotlivých kamenů a harmonizovat si postupně všechna témata. V kruhu si můžete také sednout nebo lehnout a jen se kochat výhledem do krajiny. Kameny působí jemně a pomalu. Doba strávená v kruhu by měla být alespoň 15 minut. U každého kruhu je vždy informační tabule, kde se dozvíte podrobnější informace, popis kamenů a „návod k použití“.

Co jsou energetické linie v krajině?

Hodí-li se k sobě dva body v krajině, vytvoří mezi sebou takzvanou energetickou linii (ley lines). Je to víceméně přímá čára převádějící sílu z jednoho místa na druhé. Často je na takové přímce seřazeno několik bodů za sebou. Kromě jednoduchých přímek existují paprskové soustavy, kombinace obou typů a dokonce i jednoduché a pravidelné obrazce. Tyto fenomény se vyskytují téměř v každé krajině s výjimkou písečných pouští a jsou stále více zkoumány a objevovány.
(Z knihy Pavla Kozáka Posvátná geometrie Čech a Moravy)

Naše víkendová trasa kopíruje plzeňský energetický okruh.

Navštívíme například tato místa: Meditační zahradu v Plzni, lázně, vykoupeme se v Boleveckém rybníku, zříceninu hradu Rabyně a samozřejmě několik kamenných kruhů a energetických míst (celkem 5 kruhů).

Informace s aktivní mapou najdete na konci článku v ITINERÁŘI.

Start

Víkendové putování začneme v Plzni, na krásném klidném místě – v Meditační zahradě. Zahradu najdeme v ulici s příznačným názvem Meditační, nedaleko Tyršova mostu v Plzni. V této oáze klidu uprostřed města se na chvíli zastavíme. Je to místo s hlubokým duševním poselstvím pro ozdravění duše člověka. Můžeme se naladit na sebe, na celou oblast a zadat si záměr pro naši cestu. Kdo neví jak na to, úplně postačí pomyslet si jednoduchou větu „Moje cesta mi přináší poznání, ozdravení a harmonii“. Dopřejme si zde třeba hodinku času, než se vydáme na další cestu, rozjímejme, kochejme se.

Meditační zahrada v Plzni

Meditační zahrada s Památníkem obětem zla v Plzni-Doudlevcích je místem naděje, pravdy, odpuštění a usmíření. Založil ji pan Luboš Hruška, člen Konfederace politických vězňů, který byl v době komunistické vlády v roce 1949 odsouzen a vězněn. Po návratu domů začal v roce 1960 s realizací přebudování původně ovocného sadu na místo, které bude upomínat na všechny oběti zla. Památník byl otevřen v roce 1990 po třiceti letech náročné práce.

V průběhu roku zde probíhá řada duchovních událostí, vzdělávacích a kulturních pořadů i společenských setkání, kterých se účastní obyvatelé i návštěvníci města. Zahrada je také využívána jako místo pro pořádání svateb, křtů, rodinných oslav, pikniků a dalších setkání.

Plzeň

Jestliže se pohybujeme okolo Plzně, bylo by divné nenavštívit její metropoli. Z meditační zahrady jsme autem za pár minut v centru. Zaparkujeme poblíž náměstí Republiky (jsou zde parkovací hodiny, o víkend jsou zdarma), projdeme si náměstí a jeho blízké okolí. Můžeme zde strávit čas do večera, dát si někde jídlo nebo kávu.

Zde: Nejkrásnější foto místa Plzně podle serveru Kudy z nudy.

Na prohlídku města máme necelý půlden. Já jsem tedy neměla nějaké velké ambice a prošla jsem si jen centrum města. Navštívila jsem dominantu náměstí Republiky – katedrálu sv. Bartoloměje. Chrám je zřetelný již z dálky se svou téměř 103 m vysokou věží. Klenotem chrámu je Šternberská kaple z první poloviny 16. století, která sloužila jako rodinná hrobka. Krásná vnitřní výzdoba a úchvatná vitrážová okna mě ohromila. Jen ten trpící Kristus vystavený na odiv všem… už aby se tato tradice zlomila. Je mi z toho vždy smutno. Lidé ukřižovali láskyplného osvíceného muže, brutálním způsobem ho zavraždili a pak si ho všude ještě trpícího vystavují. Věnuji mu tedy láskyplnou myšlenku a pomyslné „sejmutí z kříže“.

Zaujalo mě, že chrámu můžete přispět dobrovolným darem a to velmi moderním způsobem. U vchodu je umístěný jakýsi „bankomat“. Na dotykovém displeji zvolíte výši daru a pak přiložíte ke čtečce svoji bankovní kartu a provedete přímo platbu. Velmi jednoduché pro případné dárce.

Vstup do chrámu je zdarma, zaplatíte jen za vstup na věž (dospělí 90,- Kč)

Otevírací doba: leden – prosinec
úterý – pátek 10:00 – 16:00
sobota – neděle 13:00 – 18:00
Věž je otevřena každý den od 10:00 do 18:30 (poslední výstup v 18:00) po celý rok. Za nepříznivého počasí není věž přístupná.

Moje okružní vycházka pokračovala dále k jednomu z nejstarších kostelů v Plzni – ke kostelu nanebevzetí panny Marie. Jedná se o silné energetické místo plzeňska a určitě si zde dopřejte krátké zastavení. Kostel najdete blízko náměstí, nenápadný vchod je z ulice Františkánská. Otevřeno mají v době bohoslužby a vstup je zdarma. Mimo bohoslužby můžete alespoň nahlédnout dovnitř přes mříž a pobýt na malé lavičce.

Návštěvu Plzně jsem zakončila v útulné kavárně Orient coffee na náměstí Republiky. Výbornou kávu a domácí dortík si můžete vychutnat v kavárničce nebo posedět na dvorku. V parném odpoledni to bylo velmi příjemné zastavení.

Bolevecké rybníky

Dneska už nás čeká jen závěr dne a ubytování. Pokud si chcete ještě dopřát lázeňský relax, doporučuji Antické lázně v Bolevci. Je to moc příjemné místo, jen je potřeba na to myslet trochu dopředu a objednat si rezervaci zde: Rezervace pobytu v Antických lázních. Zde si můžete domluvit i ubytování a v komplexu rovnou přespat. Rozsáhlé wellness nabízí mnoho relaxačních procedur – pobyt v páře s vonnými esencemi, můžete se prohřát v sauně se solnými panely nebo si zaplavat v bazénu se slanou vodou. Určitě na vás zapůsobí pyramida nebo zahrada s antickými sochami a odpočinkovými zónami. Celé wellness je do detailu egyptskou „disajnovkou“.

Otvírací doba:
pondělí, úterý 11-15 hod.
středa – neděle 11-22 hod.
Cena je 300,- Kč na 1,5 hodiny v bazénu, ostatní procedury od 700,- Kč /osobu.

Jako další variantou ubytování může být kemp u Boleveckých rybníků. Bolevecké rybníky jsou mezi Plzeňáky jedním z nejoblíbenějších míst k trávení volného času. Láká nejenom příjemná procházka, ale i koupání. My jsme se zde koupali brzy ráno na liduprázdné nudistické pláži. (Autokemp Bolevák zde)

Pokud si troufnete na dobrodružství a zvolíte přespat nadivoko, ve vlastním autě (tak jako my), tak si přečtěte můj tip na free nocoviště. Odkaz a další užitečné informace najdete v podrobném itineráři na konci článku.

Den 2

Krkavec

Dnešní den zahájíme rozcvičkou – a sice výstupem na vrchol Krkavec (504 m.n.m.), který je druhým nejvyšším vrcholem plzeňského okolí (po Radyni). Od Boleveckých rybníků popojedeme autem 7 kilometrů a zaparkujeme na lesním parkovišti. Odtud to máme po zelené turistické značce k rozhledně asi 700 metrů. Cesta je příjemnou procházkou nejen k rozhledně a dominantním vysílačům, ale čeká nás i stylový bufet a občerstvení (o víkendy otvírají v 10 hodin).

Na vrcholu kopce stojí 18 m vysoká kamenná rozhledna otevřená již roku 1901. Za výhledem je nutné vystoupat 98 schodů. Rozhledna je otevřena denně, když je otevřeno občerstvení.

Odměnou Vám nahoře bude nádherný výhled ze dvou ochozů na Plzeňskou kotlinu a Šumavu, krásně je vidět i podstatná část Českého lesa, bavorské pohoří Hoher Bogen, malá část Tepelské vrchoviny, Brdy, Švihovská vrchovina a západní část Křivoklátské vrchoviny (konkrétně Radečská vrchovina). A samozřejmě také samotné město Plzeň. Pro Krkavec se vaří vlastní pivo a můžete se zde i ubytovat. Vstupné na věž je symbolické 30,- Kč.

Po zastávce na Krkavci nás čeká konečně dnešní porce kamenných kruhů. Takže doporučuji se nahoře příliš nezdržovat a pokračovat v cestě. Hlavním cílem dnešního dne je megalitický kamenný kruh v Horní Bělé a léčivý kamenný kruh Loza. Cestou míjíme menší Krašovické kameny. Můžeme si zde dát malou přestávku a prohlédnout si je. Není to ale nijak významný kruh, takže je můžeme s klidem i vynechat. Místo je trochu skryté od silnice a nemohla jsem je zpočátku najít. Také tu není kde zaparkovat, musíte zastavit kousek dál na sjezdu na louku.

Za 20 minut cesty autem jsme konečně u prvního kamenného kruhu. Sjedeme ze silnice na louku odkud je to ke kruhu jen pár kroků.

Kamenný kruh Horní Bělá a léčivý kruh Loza

V Horní Bělé najdeme jeden z největších kamenných kruhů v kontinentální Evropě. Tvoří ho 21 megalitických menhirů a slouží k harmonizaci krajiny. Na informační tabuli si můžeme přečíst jak jednotlivé kameny působí na lidi a jak je použít. Po krátkém napojení na místo jsem v kruhu strávila přes půl hodiny. Pokud chcete obejít všechny menhiry a zharmonizovat si všechna témata která nabízí, rozhodně si dopřejte dostatek času.

Nedaleko na protějším poli leží hornobělské kamenné spirály. Ty patří ke kamenným geopunkturním řadám, které můžete také najít v Adršpachu, ve Zdoňově, v Pečnově a ve Vstiši. Kamenné spirály jsou výtvorem geomantů. Každý kámen nese uměleckou plastiku, o jejich významu si můžete přečíst na průhledných tabulích.

K třetímu dnešnímu kruhu popojedeme asi 5 kilometrů za obec Loza, ke stejnojmennému kamennému kruhu. Jedná se o menší kruh, ale působící velmi mile. Já jsem si s sebou vzala deku a v jeho středu jsem na ní strávila asi půl hodiny. 6 menhirů okolo jednoho centrálního kamene harmonizuje mužskou a ženskou energii. A je odtud hezký výhled.

Jakmile se dostatečně nasytíme léčivou energií kamenů, je čas vydat se dál na cestu. Odpočinkovou zastávkou může být 10 kilometrů vzdálený klášter Plasy. Cestou k němu můžeme zastavit u pramene Prelátka a doplnit pitné zásoby čerstvou vodou.

Klášter Plasy

V tomto cisterciánském klášteře najdeme mnoho zajímavostí a rarit. Je znám například pro své podzemí a 220 metrů dlouhý vodní kanál, do kterého ústilo několik historických záchodů a kde se nacházelo také „vodní“ vězení, kdy odsouzený musel stát třeba po kolena ve vodě. Můžeme si prohlédnout unikátní Santiniho samonosná schodiště nebo třeba gotickou patrovou kapli.

Klášter má 3 návštěvnické okruhy. Otevřeno od dubna do října. V období zimy je zpřístupněn jen Zámek Metternichů v době 10-14 hod.

(Foto: pohlednicecr.cz)

Vstupné je 200,- Kč dospělí, 180,- Kč vedlejší okruh. Vstupné na vodní okruh je 300,- Kč. Vstupenky můžete koupit on-line nebo přímo v pokladně objektu.

Kamenný kruh Břasy

Po zastávce v klášteře nás dnes čeká ještě jeden významný kamenný kruh – a sice kamenný kruh Hovězák u Břas. Trochu si v autě odpočineme, protože nás čeká cesta asi 29 kilometrů dlouhá. Samotný kruh není přímo přístupný automobilem. Zaparkujeme v obci Vranovice a popojdeme asi 300 metrů po modré turistické značce. K popisu kruhu si vypůjčím slova samotných druidů – stavitelů:

Kruh je postavený z osmi kamenů po obvodu a ve středu je úžasné meditační sezení, kde se nádherně zrelaxujete a dobijete energií. Kruh jsme nakonec rovnou aktivovali a má skvělou energii.

To, co nám přijde ještě úžasnější, jsou tři kameny do tvaru trojúhelníku, které jsme postavili o kousek dál nad kruhem na o něco vyšším pahorku. Jsou propojené a připravené pro další využití.

Z těchto míst je téměř kruhový výhled do okolí daleké krajiny. Je to místo s nejhezčím výhledem, jaký z našich kruhů máme. Kraj je malebný s ladnými tvary kopečků a strání a Berounka je 2 km pod kopcem. Celé návrší je se suchomilnou květenou kde kvetly a nádherně voněly žluté pryšce, modré rozrazily a spousta jahodníků.
(Text a foto: www.obecbrasy.cz)

Dnešní nabitý den je u konce. Pokud by byla ještě energie na návštěvu rozhledny – pak je nedaleko obce Břasy Rozhledna na Vrších. Je zde malé parkoviště, kam lze dojet autem. Tipy na free nocoviště bohužel nezveřejním, ale souřadnice najdete v mém podrobném itineráři níže. Pokud chcete spát v peřinách, můžete ještě přejet 25 kilometrů do oblasti jižně od Plzně, kde budeme stejně zítra pokračovat v našem výletování. Doporučením může být nocleh v Sportpenzionu Pohoda. Tak odpočiňte, dobrou noc a pokračování zítra.

Druidové v dávné historii

Druidové zastávali u historických Keltů více funkcí. Především se jednalo o kněží, kteří vykonávali náboženské obřady, zprostředkovávali kontakt se světem bohů a věštili budoucnost. Uctívali stromy, obřady také vykonávali v posvátných hájích. Fungovali jako léčitelé nebo bylinkáři. Vystupovali jako bardi šířící slovesnost, skládali básně a písně. Plnili i roli soudců nebo rádců. Souhrnně se jednalo o uznávané představilete tehdejší keltské inteligence.

Současní druidové patří mezi představitele novodobých aktivit, které navazují na historický odkaz Keltů. Ať už obnovou keltských náboženských tradic, ukázkami keltského způsobu života v keltských skanzenech, přednáškami, výukovými programy, workshopy nebo podobně zaměřenými akcemi.
(Zdroj: druidove.cz)

Den 3

Dobré ráno! Začínáme u Starého Plzence – Můžeme si zde prohlédnout Rotundu sv. Petra a Pavla, bývalé hradiště, vykopávky. A nebo je libo začít den sklenkou sektu? Jsme v okolí Starého Plzence, kde sídlí výroba nejoblíbenějších českých bublinek – Bohemia sektu. Je to tip asi jen pro oddané zájemce, kteří zde mohou zavítat do návštěvnického centra, projít si exkurzi po podniku a nakoupit v obchodě. My bohužel nenakoupíme, protože v neděli mají zavřeno, ale jako tip pro jinou příležitost jsem to sem uvedla. A také myslím, že alkohol zrovna do tohoto léčivého víkendu zrovna moc nezapadá.

Otevřeno mají 8-16 hod., v sobotu 10-16 hod., v neděli zavřeno). Časy exkurzí nejsou pevně dané, na konkrétní termín je nutné provést rezervaci minimálně den předem.
(Zdroj: www.bohemiasekt.cz)

Zřícenina hradu Radyně – první zastávka dnešního dne

Další zastávkou dnešního dne bude hrad Radyně na vrchu Radyně 567 m.n.m. Hrad nabízí prohlídku věže, kde je trochu „strašidelná“ výzdoba a také je potřeba zdolat nahoru mnoho velmi prudkých schodů. Není to výšlap pro méně pohyblivé jedince. Pověst o místním pánovi Radoušovi vypráví o tom, kterak se choval ke svým manželkám dost brutálně. Vždy, když mu žena porodila dítě, tak jí i dítě zabil. Ble.. Po prohlídce hradu můžete navštívit informační centrum, dát si něco k jídlu v restauraci a nebo se vydat na nedalekou vyhlídku ze které je krásný pohled na Radyni. A nebo zvládnete všechno, tak jako my.

Královský hrad Radyně – byl postaven v letech 1356 – 1361 za vlády českého krále Karla IV. Hrad se nazývá podle jména kopce a buližníkové skály, na níž byl vybudován. Hrad zajišťoval především bezpečnost obchodní stezky z Norimberka přes Řezno do Prahy. Hrad také vyhořel a byl postupně majetkem mnoha šlechtických rodů jako např. Šternberků, Černínů nebo Valdštejnů. V současnosti prochází hrad postupnou rekonstrukcí.

Zaparkovat lze přímo u hradu na menším parkovišti, ale bývá zde dost plno. Takže to jistí v klidu spodní parkoviště a zhruba 300 metrová procházka.

Otvírací doba je v dubnu a květnu 10-18 hod. (so+ne), v červnu a o prázdniny každý den (kromě pondělí). V září a říjnu 10-17 hod. (so+ne). V zimě je zavřeno. Vstupné je 60,- Kč

Hurá na Hujáb

Po prohlídce hradu se vydáme na první a vlastně jediný kamenný kruh dneška – léčivý kamenný kruh HUJÁB. Ten patří k významným megalitickým stavbám na území ČR. Centrální kruh je složen z 16 velkých kamenů po obvodu, jedním středovým menhirem, a je doplněný o další 4 menhiry dotvářející keltský kříž. Z nich jsou nejvýznamnější dva vysoké, zhruba sedmitunové menhiry na křídlech kruhu, a dva vstupní menhiry. Je spojen energetickou ley linií s dalšími významnými silovými místy v oblasti jako je keltské hradiště Hůrka nad Starým Plzencem, klášterem Chotěšov aj. Je také zapojen do energetického systému nazývaného Plzeňský okruh. Hujáb je ústřední energetické místo krajiny kolem Dobřanska. Můžete odtud pozorovat celé okolní údolí.

Kamenný kruh Hujáb na mě velmi silně zapůsobil a poléčila jsem si zde jedno svoje osobní téma.

K místu přijedete pohodlně autem, vede sem asfaltová a poté zpevněná polní cesta. Zaparkovat lze přímo u kruhu. Vyhraďte si dostatek času. Místo je opravdu silné, nechte kameny chvíli působit. Můžete si vzít deku, jako já a na závěr si v kruhu chvíli poležet.

Od kamenného kruhu přejedeme asi 10 kilometrů a budeme mít prostor na vstřebání zážitků a ke klidnému spojení s přírodou. Kdo bude mít chuť a síly, může si totiž udělat mezizastávku a vyšlápnout si na jedno, snad nejsilnější energetické místo v plzeňské oblasti – na Křížový vrch.

Křížový vrch – místo s velmi starou a velmi smutnou historií

Křížový vrch – rozhledna nedaleko obce Stod je hojně navštěvovanou turistickou atrakcí. Zdejší kostel byl několikrát poničen, stal se obětí vandalismu i procesu chátrání. V letech 1967 – 1995 v objektu působila armáda. Přesto bylo místo znovu a znovu obnovováno a je opředeno několika legendami. Každý rok se tu pořádají různé kulturní akce jako například slavnost pálení čarodějnic o prvomájové noci, oslavy léta, nebo rytířské turnaje, přednášky či koncerty.

Legendy – Kdysi zde stál dřevěný kříž, vyřezávané dílo s tělem Kristovým v životní velikosti. Podobně jako na jiných místech, i zde se stával zastávkou poutníků a místem konání mší. Roku 1746 kříž údajně zjevil zázrak, během pobožnosti se obrátil. Tomu byli přítomni mnozí místní obyvatelé. Další pověst hovoří o tom, že na hradě měly pobývat tři staré panny. Nebyly však ctnostné, byly zlé. V noci se proměňovaly ve zlé duchy a strašily a napadaly každého, kdo na místo zavítal. Místní myslivec chtěl prokletí zlomit a vydal se tak jedné noci na vrch s cílem ukončit rej těchto temných postav. Namířil na jednu z žen a už už se chystal vystřelit. Jeho puškou ale v tu chvíli prošel blesk a rána byla ztracena. Myslivec upadl a uhodil se hlavou o strom. Byl vážně zraněn. Nad ránem jej našla stařena, která běžela přivolat pomoc. Když se na místo vrátili, myslivec byl pryč. Pověst věří, že jej unesly ony staré panny. Jak dopadl jeho osud se neví, od té doby se však věří, že chodit sem po setmění, se nevyplácí. (Zdroj: plzenoviny.cz)

Otvírací doba: duben – říjen (so+ne) 10-17 hod.
Vstupné 20,- Kč

Na samotný vrchol musíme ale dojít pěšky. Možností je zaparkovat u kostela v obci Černotín a pak se vydat po naučné stezce „Příroda a lidé“. Parkování je možné i na několika dalších výchozích bodech (my jsme šli z obce Horní Lažany, protože jsme to měli cestou). Cesta nahoru je dlouhá necelé 3 kilometry a zabere nám maximálně hodinu. Celkově je potřeba si na tento výšlap vyhradit zhruba 2,5 – 3 hodiny. Ale protože je zbývající program dnes už trochu statický, trocha pohybu neuškodí.

Tady by mohlo naše energetické putování skončit. Ale ochudili bychom se o jedno z úchvatných a fotogenických míst. Určitě obětujte ještě dalších 20 kilometrů a přejeďte k obci Srbice. A pokud budete následovat můj podrobný itinerář, který obsahuje i časová doporučení, dorazíte na místo s večerem a odměnou vám budou nádherné fotky kamenných bloků při „zlaté hodince“ v zapadajícím slunci. Navštívíme totiž české Stonehenge:

Srbické Stonehenge

Srbické Stonehenge je megalitická stavba obřích kamenných bloků – takový menší bratříček Stonehenge na Salisburských pláních v Anglii. Najdeme jej mezi obcemi Srbice a Těšovice v okrese Domažlice. Jedná se o dílo tří nadšenců z Kolovče, kteří tím chtěli zpestřit místní krajinu. Nechali sem navézt kameny převážně z lomů v západních Čechách. Nalézá se zde také červená žula dovezená až z Ukrajiny.

Závěr výletu – krásné foto místo při západu slunce

Zaparkovat lze na přilehlém plácku, kam se vejde tak 5 aut. Součástí místa je několik ohnišť a přístřešek s lavičkami. Lze tady posvačit a užívat si nevšední výhled. Okolní pole a nedaleký vrchol kopce je doslova posetý dalšími menhiry, mohylami a kamennými kruhy. Celkově je to krásné a velmi fotogenické místo. Potkáte zde určitě pár dalších obdivovatelů.

A tady náš energií nabitý výlet končí. Nechte se inspirovat k vlastnímu zkoumání a nebo se můžete nechat provést v mých stopách. Stáhněte si podrobný itinerář. V něm najdete spoustu dalších informací (otvírací doby, odkazy na místa a atrakce, přesné souřadnice hezkých míst na free nocleh v autě aj.), dopodrobna rozpracovaný časový plán, kilometráž, abyste věděli, kolik kilometrů vás čeká. Díky tomu budete vždy v ten nejlepší čas na tom nejlepším místě. Dojedete nejlepší cestou a nestane se, že byste někam dorazili a měli už třeba zavřeno. Užijte si výlet k plnému užitku a radosti, šťastnou cestu Vám přeje
Šárka

Zdroje a foto:
vlastní zkušenosti autorky
www.obecbrasy.cz
KOZÁK, Pavel, 2010. Posvátná geometrie Čech a Moravy. Vydání první. České Budějovice: ArchET. ISBN 978-80-902394-5-6
Foto: autorka

DEN 1:
Původně jsem chtěla navázat na loňský přechod Bílých Karpat startem z Valašských Klobouků. Teď stojím na nádraží v Horní Lidči a vlakový přípoj má zpoždění. Tak jdu cournout po obci a nakonec se rozhodnu, že půjdu rovnou odsud. Ona byla totiž hlavní náplň v Kloboucích nákup potravin, ale je neděle a všude mají zavřeno. Tak je to jedno. Takže se startem putování stala sousední obec Horní Lideč. Dávám si vege tortilu v místním stánku na křižovatce. Sjíždí se sem výletníci na vyhlášenou zmrzlinu, kterou jsem sice nevyzkoušela, ale vypadá dobře. V docela moderní kapli nechávám úlitbu bohům v podobě daru pár drobných do kasičky. Také jsem ještě zajdu na prohlídku mechanického Betlému, který je hned vedle kaple (vstupné 60,- Kč, otevřeno 10-16 hod. s polední pauzou, pondělí zavřeno).

Dnešním cílem je utábořit se někde kolem obce Střelná. Mají tady asi kilometr nad obcí udělané místo pro přespání. A je tu zvonička. A na zvoničce nápis: „poutníku zazvoň si“. Tak jsem si zazvonila a v tom mě došlo, že jsem se pěkně místním dolů ohlásila, že tu jsem na noc, což se ukázalo ráno, když nás místní šerif přijel zinkasovat o 100,- Kč. Všichni jsme ale rádi zaplatili. Je to tu opravdu moc hezké a udržované. Je tu i přístřešek, rovné místo na stany, suché WC, ohniště dokonce se sekerkou ve špalku. Jsem tu první, ale postupně se nás tu schází asi 8 nocležníků.

Večer si chci ohřát jídlo a zjišťuji, že mi nevaří vařič. Tak to sním studené, ale jsem z toho trochu v tenzi, protože dál už mám jenom samá instantní jídla a kaše. Ani ráno ten 20 let starý bazmek nespolupracuje… Půjčuji si vařič od spolunocležníků a propadám beznaději. Nakonec dostávám darem od jednoho kluka vařič na tekutý líh. Je to maličká půlka plechovky od kokakoly udělaná podomácku a jako příslušenství asi 1 dcl lihu v malé plastové lahvičce. Přijímám to s velkým vděkem výměnou za domácí švestky. Absolvuji ještě školení a ukázku jak se s tím zachází, uff je to teda náročný a zdlouhavý proces. Ale funguje to a zachrání mi život.

Trasa: Horní Lideč – tábořiště Střelná. Dneska mám za sebou 6 hodin ve vlaku a 7 km v nohách. Díky vynechání Valašských Klobouků jsem zkrátila původní trasu.

DEN 2:
Po snídani balím a dnešní cíl je jasný – potřebuji nakoupit jídlo a zkusím vyřešit nějak ten vařič. Takže mířím do obce Francova Lhota. Tady zvoním u dveří místního cykloservisu (kde se tady v té pustině vzal cykloservis? a doufám, že bude pán kutil a nějak mi profoukne ten vařič. Bombu mám plnou, jenom pro info. Mám i druhou náhradní a ta taky nehoří. Asi hodinu jsme si tady s tím hráli a nakonec vařič zahořel! Hurá! Moc pánovi děkuju a ani si za to ode mě nic nevzal.

Moje další kroky vedou do sámošky. Nakupuji jídlo a vodu na další dny s myšlenkou, že si to všechno budu muset naložit na záda. Takže toho vlastně moc nekupuju a půlku pro jistotu sním už před obchodem na lavičce. Je vedro, takže dotankována i plná zásoba vody, kdyby nebylo kde dobrat (tzn. 3,5 litru vody).

Z Francovy Lhoty tedy konečně na trasu. První pořádné stoupání a zapocení, ale nádherné výhledy na louky s krávami. Za chvíli jsem v Pulčíně, kde v restauraci u Villíka doplňuji kalorie. Jak mám stres, že umřu hlady, tak pořád jím, kdykoliv je příležitost. Knedlíkové kalorie záhy spálím při výstupu na Pulčínské skály. Asi v půlce stoupání je pramen Doubravka, kde se osvěžuji nádhernou studenou vodou. Trasa nahoru přes skály je jednosměrná a s batohem tam nechci lozit. Vyjdu nahoru oklikou po turistické značce, schovám batoh za skály a vracím se dolů. Výstup skalami jdu bez batohu. Trasa není dlouhá ani náročná, ale s tou 17ti kilovou kredencí na zádech bych to tedy nedala. Kochám se výhledy a mazlím se s kočičkou, která se tady nahoře objevila. Zjevně jí to tady celé patří. Když jí přestávám bavit, vyskočí na nejvyšší skalku a na vyhřáté plošince se stočí do klubíčka. Nechávám tady kočku shlížet na svoje království a vydávám se dál.

Trasa: z tábořiště nad obcí Střelná – Francova Lhota – Pulčínské skály – vrch Šerklava (798 m.n.m.), kde nocuji poprvé ve svém novém stanu. Dnes 12 km.

Pořídila jsem si malý lehký stan pro 1 osobu – Trekový stan MT 900. Je to výborný společník proti dešti, lesnímu strachu, komárům a další lezoucí „havěti“.

Popis: Jednomístný stan na trekking od jara do podzimu s polosamonosnou konstrukcí nabízí nejlepší poměr hmotnosti a skladnosti. Díky konstrukci do Y nabízí dostatečný prostor na spaní, apsida pak ochrání batoh o objemu 50 až 70 l. Váha stanu je 1,2 kg a objem sbaleného je pak 4,2 litru. Vodní sloupec má tropiko 2000 mm a podlážka 3000 mm vodního sloupce.

Osobně oceňuji tu malou váhu, dále že má moskytiéru a 2 odvětrávání u stropu. Vydržel v bouřce i celonočním dešti naprosto v pohodě. Jen je potřeba pod podlážku dát nějakou plachtu na ochranu, já nosím TYVEK.

Prodává Decathlon. Cena 3999,- Kč

DEN 3:
Zajíždím si jakousi rutinu – vstávám mezi 7- 8 hodinou a v 9 hodin vyrážím na cestu. Změřila jsem si také, že od probuzení do odchodu potřebuji 40 minut času na sbalení věcí (když si nedělám snídani, ale snídám pak někde později cestou). No asi bych to dokázala naházet do batohu rychleji, ale mám to ráda hezky na pohodu a složené na svém místě, a čisté (otírám stan, plachtu a kolíky).

Dnes mě čeká dost vrcholů – Butorky 828 m.n.m., Valašská Kyčera 863 m.n.m., Makyta 923 m.n.m., pak dolů Papajské sedlo 691 m.n.m. a zase nahoru na Kohútku 913 m.n.m. Na Makytě mě došla jedna holka z Valašských Klobouků, která šla trek z charitativních důvodů – sbírala peníze na rekonstrukci ložnice pro nějaké dvě postižené děti. Dostala mě, když řekla, že za 3 dny co sbírka jede, vybrala 70.000,- Kč. Přispěla jsem jí 100,- a dostala jsem domácí plněné rohlíčky a Andělskou kartičku (s osobním vzkazem). Borka šla jenom s malým batůžkem (nechápu, ta snad neměla ani spacák…), prý jde jen s tím nejnutnějším. Spí volně pod širákem, prý „aby to bylo survivor a lidé to sledovali a přispívali“.

Dnešní den zakončuji v chatě Kohútka, kde si dávám jídlo – grilovaný oštiepok a výbornou domácí limonádu. Odpočívám na terase a dávám se do řeči se dvěma ségrama, co sem dorazily s podobným mega velkým batohem. Jsou z Moravy, jdou se svým 70letým tátou a nevidíme se naposledy.

Dnešní noc strávím v příjemném „travním hnízdě“ na vrcholu sjezdovky nad Kohútkou. Ten výhled mi vynahrazuje celodenní lesní frustraci. Nestavím stan, je teplo a chci se kochat hvězdami. Bohužel prostě usínám dřív, než ty hvězdy vyjdou… Někdy kolem jedenácté v noci slyším zvuky, jak někdo přišel a zabydluje se kus nade mnou.
Trasa: Šerklava – Kohútka, dnes 13,5 km

DEN 4:
Ráno vstávám po osmé hodině, i když už jsem vzhůru asi od šesti. Nechci budit toho kluka nahoře. Je to ajťák a jmenuje se Honza. Společně pak vaříme snídani a povídáme. Já vařím na mém spraveném vařiči a jak ještě nemůžu vědět, je to naposledy…

V 9.00 hodin se loučím s Honzou a vyrážím jako první. Určitě se nevidíme naposledy, protože jde mým směrem. Dnes bude na trase opět pár vrcholových zážitků. Začínám laktátovou rozcvičkou na Stolečný 960 m.n.m. a Malý Javorník 1019 m.n.m. Na Malém Javorníku si dělám odpočinek, když v tom mě došly ty dvě včerejší ségry z Moravy i se svým taťkou. Za chvíli došel i ajťák Honza. Taťka, silně podporovaný ségrama, vytáhl lahev výborné domácí meruňkovice, Honza placatku domácí slivovice, a začal mejdan. Ochutnala jsem meruňkovici a to se ví, že „do druhé nohy“ to muselo být. Začínám se o sebe bát. Je mi to sice jako milovnici kvalitního lihu líto, ale bohužel s díky odmítám třetí nalitou rundu. S trochou sebezapření se vydávám dál. Ještě mě čeká kus cesty a Bůhví, jak to tady dopadne…

Po pár metrech zjišťuji, že mi ten alkohol nevlezl na mozek, cítím se v tomto ohledu naprosto střízlivá, ale nějak mi to spadlo do nohou. Úplně totálně mi ztuhly. Ono já když jdu s tím mým batohem normálně, tak vypadám jako stěhovák na konci šichty a což teprve s dvěma panáky nalačno… A copak nás to čeká? No přeci Stratenec 1055 m.n.m. s krásnými výhledy a s rozhlednou a pak nejvyšší bod javornické části putování – Velký Javorník 1072 m.n.m. Původně jsem plánovala, že na Javorníku i přespím, ale vzhledem k tomu jaká jsou děsná vedra, tady je to holé bez jediného stínu a je tu jak v peci, tak pokračuji v cestě dál.

Den zakončím na chatě Fran na Kasárnách. A jak jinak, než s holkama, taťkou a Honzou, kteří na mě už z dálky mávají z terasy. Jsou už po večeři a já nechápu jak mě mohli někde předejít. A tak tu mejdánek plynule navazuje na polední setkání. Sedíme tady a povídáme skoro do setmění. Pak to začíná vypadat, že přijde nějaká bouřka a tak se rychle loučíme a jdeme každý hledat své nocoviště. Oni se vrací na Stratenec a já stavím stan na nejbližším vhodném místě nahoře na rozcestí. Chvíli na to začne pršet a blesky lítají ostošest. Netrvá ale dlouho a je po všem. Jen v dáli zůstává nádherné přírodní divadlo v podobě stovek blesků. V noci pak znovu docela prší, ale ve stanu je pohoda a sucho.

Když přestalo bouřit, vzbudilo mě kolem půlnoci auto, které přijelo na sedlo a zasvítilo reflektorama na můj stan. Asi 3 lidi si tam povídali, po hodině nastartovali a zase odjeli. Já totálně vystresovaná v půl druhý v noci konečně usínám.

Trasa: Kohútka – Malý Javorník – Stratenec – Velký Javorník – Kasárna
Dnes 12 km

DEN 5:
Ráno jsem trochu rozlámaná po té dnešní noci… Vařím snídani na lihu, bó vařič už zase nefunguje. Vyhrožuji mu, že ho prostě vyhodím, že ho neponesu, jestli se nevzpamatuje… Ale bohužel na vařič to nezabralo. A já nemám to srdce ho vyhodit. Nakonec ani nemám kam, tak ho prostě nesu až domů. (EDIT: doma prošel vařič repasí dostal nové těsnění a už zase funguje.)

Kdybyste si chtěli přečíst o mém loňském putování Bílými Karpaty, tak mrkněte sem: Cestopis: Bílé Karpaty – 131 km Stezkou Českem

Suším stan (v pohodě uschnul, než byla snídaně na liháči hotová) a v 9:45 odcházím. Asi za 2,5 km je Lemešná 950 m.n.m. Je tu docela velký přístřešek a pěkné místo na přenocování. Je tu nedaleko i krásný pramen. Kdybych sem včera došla, asi by to bylo lepší místo než v tom sedle u silnice. Ale kdyby rostly na stromech ryby, nemusely by být rybníky… jak říká jeden můj kamarád.

Dnešní trasa mě dál vede přes Makovský průsmyk (800 m.n.m.), kde mě zastihl trochu déšť. Rozbaluji svoji novou pláštěnku a zjišťuji, že je celkem na prd, protože ji nepřehodím přes ten můj batoh. Tak jí mám zmuchlanou na ramenou. Kdyby lilo nějak víc, asi by to nebylo dobrý. A taky mě trápí hlad. Nechce se mi rozdělávat líh a tak sním poslední věc co mám a co se nemusí vařit – asi hrst arašídů v těstíčku. Fuj. Navlhlý…

Největší spršku přečkám na zastávce. Naštěstí je déšť brzy pryč a já můžu zase vesele poskočit dál. Ještě si u Partyzána popovídám s motorkářským párem – pán s paní ve věku tak 65-70 let. Jsou z Austrálie a cestují po Evropě na motorce. Tu motorku si koupili (nebo půjčili, nevím, nepochopila jsem) v Anglii a teď měli za sebou Holandsko, Maďarsko, Slovensko, teď do Čech, dál mají v plánu Rakousko, Švýcarsko a další země. Jsou na cestě 6 týdnů. Tak tomu říkám aktivní důchod a s obdivem se loučím.

• rozhledna Čarták (Súkenická)

Udělám si trochu odbočku z trasy, protože nechci minout rozhlednu Čarták 953 m.n.m. Je to zacházka asi 1,5 km a cestou ještě naberu vodu z pramene Vsetínské Bečvy. Vyhopkám 137 schodů na rozhlednu a můžu se podívat směrem, odkud jsem dnes ráno vycházela. Je to neuvěřitelné, když vidím tu dálku… Na rozhlednu je vstupné 30,- Kč, je tu i malý bufet s občerstvením a milou slečnou. Tak si tu dám snad konečně něco k jídlu. Nanuk a kafe není nejlepší volba na ty oříšky, ale nic pořádného tu nemají. Krkám toho všeho směsici až do večera…

Z vrchu Trojačka pak scházím poslední metry javornického hřebene do sedla Bumbálka. Javorníky zde končí. Já je po 60 kilometrech opouštím a zítra budu pokračovat Beskydskou částí. Dnešní den zakončím na Masarykově chatě, kde si dám, co jiného, než zelnou polévku. A došel mě Honza. Strávíme tady spolu ještě dnešní večer, nejdříve v hospodě a pak chvíli kocháním se zapadajícím sluncem na nedaleké louce. Já zalezlá ve stanu. On kus dál v trávě zapadaný rosou a čte mi úryvek z knihy o Beskydech. Zvláštní krásné setkání.

Trasa: sedlo nad Kasárnami – Lemešná – Makovský průsmyk – rozhledna Čarták – Bumbálka.
Dnes 14,5 km.

DEN 6:
Ráno vstávám a Honza nikde… slíbil půjčit vařič… béé takže zase líh…
Už v tom vaření ale získávám zručnost. Dokonce se mi daří v 9 hodin být po snídani a na trase. Asi po čtvrt hodině potkávám v protisměru partu chlapů a každý nese kytaru nebo nějaký hudební nástroj. Ptám se, jestli večer hráli, prý ano. No to je škoda! Mohl být večírek s kytárama a zpíváním. Nu což, ale nevadí, to by bylo moc dokonalé.

V chatě na Kmínku si dám výbornou kávu a sušenku. Dopiju, seberu batoh a všechny síly co mám, protože následuje stoupání na Korytovo 882 m.n.m. Pak přes další vrcholy až na Bobek 871 m.n.m. (jak naschvál tady musím použít můj lesní WC set) dojdu konečně na Bufet na Beskydě. Tady mám v plánu, jakožto na „nejkrásnějších výhledech Beskyd“, absolvovat delší odpočinek a kochat se. Dávám si zelnou polévku a domácí bramboráčky. Také zde zaháním absenci sociálních kontaktů klábosením se skupinou mladých žen, co turistují po horách s malými dětmi. Obdivuji je, že s takto malými dětmi dělají denní etapy kolem 20 kilometrů. Odvážné to divoženky.

Z bufetu odcházím asi v 16 hodin a přes další nekonečnou porci vrchů a sedel se dostávám k chatě Doroťanka v osadě Vjadačka. Na venkovních lavicích sedí několik lidí a vládne tu pohoda. Dávám si halušky s bryndzou. Halušky byly výborné, prolité sádlem a posypané asi půl kilem škvarků, nebo co to bylo. Mám takový hlad, že vegetarián – nevegetarián, jsem to snědla všechno i s těma škvarkama. Zalila jsem to půllitrem Birella a kafem. Zdravá strava jako řemen… Společně s místníma se kocháme duhou, kterou na obloze namaloval nedaleký déšť. Asi za půl hodiny je mi jasné, že mi to těžké jídlo neprojde jen tak.

Odcházím z hospody a ve 20 hodin stavím stan na malé louce nad osadou. Je to trochu vedle jedné chalupy (prázdné), ale na výběr je tu už jenom hluboký strmý les nebo dojít potmě asi 3 km na Bílý kříž. Ani jedno nepřipadá v úvahu. A taky mě děsně bolí břicho a chci se už natáhnout. Se setměním zalézám do stanu a celou noc se modlím, aby halušky vydržely až do rána, protože potmě do toho lesa mě nikdo nedostane.

Noc je tu naštěstí klidná. Až moc. Všude jinde zatím řvaly cikády jako o život, ale tady je úplně hrobové ticho. Zvláštní. Jsou slyšet jen občas „ty noční zvuky lesa“ – jak leze brouk, jak hrabe myš, něco hýkne… Dobrou

Trasa: Bumbálka – chata na Kmínku – Korytové – Bobek – Bufet na Beskydě – Bartkův vrch – chata Doroťanka
Dnes 17 km a mám toho docela dost a je mi děsně těžko po tom jídle… uff

DEN 7:

Vstávám v 7 hodin, radši rychle sbalím a opouštím mé nocoviště u krásného vesnického stavení. Snídani si dělám až na Bílém kříži na turistických lavičkách. Když jsem dokončila svůj lihový proces, sbalila a vyrazila, tak po 20 metrech zjišťuji, že je tady za rohem bufet. Připadám si trochu jako blázen. Bufet ale nemůžu vynechat! Shazuji batoh ze zad, objednávám si kávu a 3 Horalky do zásoby.

A copak tady máme přichystáno na dnešní den? Nedalekou kapličku Bílý kříž a za ní několik kopců kolem 1000 nadmořských metrů. Nejprve Sulov 943 m.n.m., pak Polomka 984 m.n.m.

V sedle pod Malým Polomem mě zastihne déšť. Tady v Beskydech teda na lavičku nenarazíš a na přístřešek už vůbec ne. Zkoumám mapu a nasazuji rychlochůzi k asi kilometr vzdálenému JEDINÉMU přístřešku na celé beskydské trase. Přístřešek už je plný podobně dopadnuvších pocestných. Vmáčknu se tedy k jedné rodince s asi desetiletým přemoudřelým chlapcem. No parádní partička se tu sešla. Naproti mě sedí „holka“ mého věku, z které padají cestovatelské zkušenosti jak z pana Hanzelky. Dál tady máme ještě jeden cyklistický pár mladšího věku. Vine se nám tady zajímavá debata na nejrůznější téma, přičemž tomu šéfuje ten malej rozumbrada. Když přestane pršet, osazenstvo naší budky se průběžně mění a vše závisí na míře správného odhadu, jestli už je tohle konec deště nebo zda je to jen oko hurikánu. Já a holka naproti jsme to odhadly, že to jen tak nepřejde. A dobře jsme udělaly. Trávíme tady spolu asi hodinu a zvládám i oběd na půjčeném vařiči.

Když mě to v budce už opravdu nebaví, vycházím do slaboučkého deště. Radar hlásí snad tentokrát definitivní konec. Těším se na vyhlášené kempovací místo –Muřinkový vrch 978 m.n.m. Ten mě přivítá kolem 16-té hodiny už zase sluníčkem. Už chápu, proč to místo všichni chválili. Je to tady moc hezké. Je tu krásná opravená kaplička, velké ohniště, suché WC a je tu silný zdroj vody z pramene. Je tady spousta volného místa na přespání a evidentně se to hodně využívá. Říkám si, že tady strávím také noc. Provizorně se „osprchuju“ v prameni a postavím mokrý stan, aby uschnul. Ale nějak to tu začíná až moc žít. Dochází sem postupně různě party lidí a chystají se zde tábořit. Děti staví stany a z hloučku tatínků se ozývá „…Karel má narozeniny…“ a následuje cinkání ešusů. K ohništi, od kterého nedaleko stojí můj stan, stahují malí kluci klacky a chystá se táborák. Takže se opičím po holce z přístřešku (se kterou tu odpočívám) a přijímám rozhodnutí jít ještě kus cesty dál. Nakonec, času je ještě do západu slunce dost. Balím stan a jdu najít něco klidnějšího.

Hned za Muřinkovým vrchem mě čeká docela náročný výstup na Velký Polom 1067 m.n.m. – nejvyšší místo mého celého putování. V lese tady, podle informační tabule, hospodaří jen příroda a čas. A je to tak. „Polom“ dělá čest svému jménu. Obrazy jsou to impozantní a chvílemi s blížícím se večerem i děsivé. Chvilku se kochám a pak už jenom sejdu ke Kamenné chatě. Hledám už nějakou dobu, kde bych se složila na noc a doufám, že to bude tady. Ale ani zde to není ono. „Přívětivost sama“ v podobě všude nalepených cedulek „přespávání zakázáno, soukromý pozemek, pokuta 1000,- Kč“ – to mě bere náladu. Docvaknu tedy z posledních sil ještě necelé 2 kilometry k chatě Skalka, už skoro za tmy. Tady je úplně jiný přístup k tulákům. Dovoluji se v hospodě, jestli můžu přespat na trávě za hřištěm a všechno je tu v pohodě a s úsměvem.

Trasa: od chaty Doroťanka – Bílý kříž – Sulov – Polomka – Velký Polom – Kamenná chata – chata Skalka
Dnes 19,5 km – nejvíc ze všech dní.

DEN 8:
Krásné ráno u chaty. V údolí se povalují chomáče bílé vaty, ze které vystupují okolní kopce. Sluníčko rychle pracuje na jejich rozpouštění a mlha ubývá přímo před očima. Skvělé presso dotváří náladu posledního dne. Včera jsem ušla kus z dnešní etapy, takže mi zbývá už jen 3,5 km do Mostů u Jablunkova. Tam bude cíl putování.

V 10 hodin tedy poslední nadhoz batohu na záda a odcházím. Cestou dolů procházím vyhřátou strání plnou ostružin a borůvek. Potkávám samé modré pusy. Já také neodolám a cpu se bobulema. Za pět minut půl jedné vcházím do Informačního centra v Mostech, kupuji suvenýry a povinné místní tričko. V půl jedné mě slečna vyprovodila a zamkla. Měla jsem to o chlup. Nechápu. V týdnu mají otevřeno do 16 hodin a o víkendy takhle, jako aby jim tam nechodili turisti? …

Souhrn:
8 dní putování
60 km hřebenem Javorníků + 40 km Beskydama = přesná stovka 3500 výškových m. nahoru a 3500 m. dolů
Utratila jsem celkem 2800,- Kč a to nechápu za co. Za zelňačky, haha, jasné, nic jiného jsem skoro nejedla. Spím v lese zadarmo. Pravda, jízdenka na vlak tam mě stála asi 700,- Kč, tak nepřeháňaj děvčico…

KONEC
Děkuji za přečtení. Pokud chcete jít v mých stopách, stáhněte si níže podrobný ideální itinerář trasy s kilometráží. Itinerář jsem zpracovala jako sedmidenní, s denními etapami od 10 do 17 km. Pohodové tempo. Samozřejmě zdatnější chodci to zvládnou rychleji. Trasu si můžete protáhnout ještě z Mostů na nejvýchodnější bod ČR u Bukovce, nebo na trojmezí do Hrčavy. Je to tam asi 10 kilometrů a dalších 7 pak k autobusové zastávce v Bukovci. Já jsem využila odvozu autem a ještě jsem navštívila nejvýchodnější bod ČR.

Nejvýchodnější bod ČR a závěr mého putování.
Děkuji za přečtení a přeji šťastnou cestu!
Šárka

Podrobný itinerář této cesty si můžete objednat prostřednictvím formuláře níže (za symbolickou cenu 100,- Kč).

Voda má své zákony

Řekněme si na úvod, pro pořádek, trochu teoretických znalostí o vodě. Hospodaření s vodou upravuje docela dost zákonů. Především Zákon o vodách č. 254/2001 Sb., hygienické požadavky na pitnou vodu upravuje Vyhláška č. 252/2004 Sb., dešťovou vodu řeší Stavební zákon č. 183/2006 Sb. Nařízení vlády č. 23/2011 Sb. zase upravuje podmínky znečištění povrchových a odpadních vod. Dále oblast vodního hospodářství řeší ještě řada dalších vyhlášek, směrnic a norem (např. ČSN 75 0161 – Vodní hospodářství).

Vodní kategorie

Pitná voda se dá dělit na mnoho kategorií – na vodu podzemní, povrchovou, balenou, pramenitou, čistou, minerální, perlivou a neperlivou, kojeneckou, stolní, zvláštní kategorií je voda destilovaná a nebo filtrovaná. Každou skupinu definuje určitá kvalita, kterou by měla ta daná voda splňovat.

Voda se také dá elektrolýzou upravit na vodu „živou“ (zásaditou) nebo „mrtvou“ (kyselou). Díky tomu a díky svým vlastnostem mají živá i mrtvá voda široké použití. Přestože se jedná o silný louh (pH až 11) u živé vody a kyselinu (pH až 2,5) u vody mrtvé, lze oběma například zcela bezpečně vypláchnout oči. Je vynikající třeba pro diabetiky, k léčbě bércových vředů, mrtvou vodou v některých zdravotnických zařízeních sterilizují nástroje…

Svěcená voda

Voda také přejímá informace ze svého okolí. Jsou známé pokusy, kdy se zkoumaly zmrzlé krystaly vody, které byly vystaveny různým energiím – chvály, lásky, nebo naopak nenávisti či nadávek. Soustava krystalů se pak měnila z harmonických obrazců až na velmi chaotické a neharmonické. Takovou informačně ovlivněnou vodou je například také svěcená voda.

Existují i různé organizace či skupiny nadšenců, kteří se vodě věnují. Výborným zdrojem informací o pramenech a studánkách je například internetová databáze estudánky.eu. Poměrně obsáhlou databázi studánek najdete také na stránkách veronica.cz/mapa-studanek. A v neposlední řadě lze také použít vyhledávání na stránkách mapy.cz po zadání klíčových slov „pitný pramen“.

Voda má i svůj svátek

Den 22. března stanovila Organizace spojených národů jako Světový den vody. Během něj si lidstvo připomíná, jak zásadní je ochrana tohoto životně důležitého zdroje.

Také VODOKRES je prastarý slovanský svátek vody. Přesně 19. ledna po páté hodině odpoledne získává voda „zázračné“ vlastnosti. V tento den má voda magickou sílu a Královna Vodice dokáže očistit a zdravit nejen fyzické tělo člověka, ale i všechna jeho astrální i duchovní těla. Voda se stává bezbarvou, získává sladkou chuť, kyselost se změní a stane se v rozmezí 8,4 – 10,5 pH. Tyto vlastnosti se objeví také ve sněhu, pokud se v daný den sbírá a roztaví. Voda sbíraná 19. ledna z otevřených zdrojů je biostimulátor, který má příznivý účinek na imunitní systém a poskytuje antioxidační ochranu. Tato voda zlepšuje metabolismus, zvyšuje krevní tlak, má příznivý účinek na celkové zdraví. Jednoduše řečeno, toto je prostě Živá Voda – známá našim předkům. My ji známe už jen z pohádek, kdy se měli hrdinové objevit v určeném čase na určeném místě. V dřívějších dobách se v tento den mladí lidé třikrát ponořili do otvorů vysekaných v ledu. Čerpala se také voda pro nemocné nebo se namáčela plátna do čistého sněhu. (Zdroj: https://www.enviweb.cz/115421)

Voda je také jedním ze zemských živlů (oheň – voda – země -vzduch), v čínském horoskopu vodu doplňují elementy oheň – země – dřevo – kov.

Proč pít živou vodu?

Poměr mezi kyselým a zásaditým prostředím v lidském organismu má zásadní vliv na životní pochody v našem těle. Standardní pH krve se pohybuje od 7,3 do 7,45 a tělo se vždy snaží udržovat jeho hodnotu v tomto rozmezí. Po požití kyselinotvorných potravin (obilí, maso, káva, alkohol, cukr…) proto využívá k jejich neutralizaci zásaditých látek, jež si bere z tkání. To vede ke slepování krvinek, postupným deformacím buněk a změnám ve tkáních, jež nazýváme nemocemi. Chronické překyselení pak vede ke vzniku mnoha degenerativních nemocí (dna, cukrovka, nemoci jater, ledvin, žlučníku, močové a ledvinové kameny, kornatění tepen, poruchy srdeční činnosti a krevního oběhu, vysoký tlak, astma, migrény, zácpa, nádorová onemocnění). Pití živé vody pak napomáhá k udržení žádoucího pH v těle. Je schopno eliminovat chyby špatné životosprávy a psychických ataků moderní doby.
(Zdroj: zdravi-az.com)

Kam se tedy vypravit pro džbánek živé vody?

Zde je 10 mých tipů jak spojit příjemné s užitečným a udělat si „pitný“ výlet

1. Ottův pramen, neboli „Mattonka“ – obec Kyselka, okres Karlovy Vary

Ottův pramen je jeden ze dvou minerálních zásaditých pramenů v obci Kyselka na karlovarsku. Má vyvážený poměr minerálů a je tedy vhodná pro každodenní pití. Současný vývěr pochází z vrtu Ottova pramene. Původní pramen byl pojmenován na počest návštěvy řeckého krále Otty (1815–1867), který v roce 1852 lázně Kyselka navštívil. Jeho vody byly stáčeny Heinrichem Mattonim (1830–1910), který se zasloužil o světový věhlas tohoto pramene. Od počátku se prodává po celém světě pod značkou Mattoni. Dnes je Ottův pramen jen základem věhlasné minerálky, ve stáčírně je voda odželezňována a míchána s dalšími prameny.

Od Ottova pramene se můžete vydat na trasu okružní naučné stezky. Půjdete okolo bývalých lázeňských staveb, které jsou některé v chátrajícím stavu, ale na některých se pracuje a jsou pečlivě rekonstruovány. Pokocháte se i výhledem na řeku Ohři a také můžete navštívit krásně zrekonstruované Muzeum Mattoni. V části stezky, která vede podél řeky, půjdete malým parkem a minete původní pitný pavilon, dnes sloužící jako kino a veřejný prostor.

V západních Čechách jsou dalším zdrojem minerálních pramenů naše nejznámější lázně – Karlovy Vary, Mariánské Lázně, nebo Františkovy Lázně. Ve všech najdete volně přístupné prameny, většinou na kolonádách, v pitných pavilonech, nebo z lázeňských parcích v různých altánech. K těmto pramenům ale nedojedete autem tak, aby bylo možné pohodlně načepovat vodu. I když někdy vzdálenost je minimální, přesto nést kanystr nebo lahve 200 metrů už je nepohodlné. Dalším důvodem, proč se těmito prameny podrobně nezabývám je, že jsou právě v centru lázní a je zde vždy plno lidí. Navíc jsou tyto prameny určeny k pitným léčebným kůrám a voda není určená k dlouhodobému neustálému pití. Na podrobnější rozbor jednotlivých pramenů a co se s nimi kurýruje můžete mrknout do článku zde: lidovky.cz

2. Grünská kyselka, neboli „Magnesia“ – obec Louka (německy Grün) u Bečova nad Teplou, okres Karlovy Vary

Při své cestě z hlubin přírody musí Magnesia překonat vrstvu hadce – horniny, která je obzvlášť bohatá na hořčík. Ten se do vody uvolňuje díky oxidu uhličitému, pozůstatku po místní sopečné činnosti. Kombinace hadce a oxidu uhličitého je natolik vzácná, že ji v celé Evropě najdeme pouze na několika málo kilometrech čtverečních Slavkovského lesa. (Zdroj: magnesia.cz)

Pramen je volně přístupný a dojedete k němu pohodlně autem po zpevněné cestě. V suchém létě 2023 nám pramen tekl vydatně (pramen má jakési „pauzy“ – kdy vyhřezne mohutným proudem a následuje chvíle, kdy neteče nic). Ale slyšeli jsme od místních, že zažili období, kdy netekl vůbec. Ale jisté je, že u pramene se střídají auta a lidé ho hodně využívají pro samozásobování pramenitou vodou.

Výlet můžete spojit s prohlídkou města Bečov nad Teplou a jeho hradu. Hrad nabízí 2 prohlídkové okruhy – Relikviář sv. Maura, což je ojedinělá románská zlatnická památka nevyčíslitelné hodnoty se zajímavou historií a okruh Zámecké interiéry, kde můžete obdivovat vedle komnat i např. Diadém poslední majitelky Eleonory Beaufort – Spontin. Hrad má otevřeno do října 9-16 hod., o prázdniny 9-17 hod., v pondělí je zavřeno. Vstupné je 200,- na relikviář a 140,- na zámecké interiéry. Okolo Bečova vede také naučná červená stezka která měří 13 km. Další možností pro sportovní nadšence je návštěva Bečovské ferraty (C/D), která je součástí nedaleké botanické zahrady.

3. Pramen Luna – nejhlubší minerální pramen v ČR, město Louny, Ústecký kraj

Pramen Luna má jedinečné složení, srovnávat se s ním mohou jen prameny v gruzinském Boržomi a ve franfouzském Vichy. Je to silně proplyněná a teplá natrium-bikarbonátová voda, která vyvěrá vrtnou sondou z hloubky 1100 až 1200 metrů. Stávající vydatnost zdroje je 15l/min. Díky obsahu oxidu uhličitého patří mezi uhličité minerální vody. Lze ji použít k pitným kůrám, ale k dlouhodobému nepřetržitému pití úplně vhodná není.

Minerální voda Luna je vhodná k pitným kůrám u pacientů s gastrointestinálními chorobami jako je funkční žaludeční dyspepsie, chronická gastritis, vředová choroba žaludku a duodena, pooperační stavy žaludku, střevní dyspepsie, chronická pankreatitis. Také příznivě působí na pacienty s chorobami jater nebo slouží jako doplněk léčby kožních chorob pro zevní balneaci.

Není vhodná pro kardiaky, hypertoniky, děti, mladistvé a těhotné ženy. Její užívání je vhodné zkonzultovat s lékařem.
(Zdroj: turistika.cz)

4. Kyselka Oriona – vysoce perlivá kyselka, město Teplá, okres Cheb

Okolí Teplé je bohaté na minerální prameny, které byly známy již ve středověku. Kyselka Oriona je hojně využívaný a nejkvalitnější minerální pramen v oblasti. Voda má vysoký obsah oxidu uhličitého, což dodává vodě vysokou perlivost a jemnou kyselost. O jeho léčivých vlastnostech není nic známo. Chutí připomíná vodu z pramene Magnesie. Nachází se u silnice za Teplou směrem na Mariánské Lázně. Studánka je kryta altánem a je u ní zřízeno odpočívadlo a místo na parkování.

5. Karlova Studánka – železitá léčivá minerálka z Pitného pavilonu, okres Bruntál

Velmistr řádu německých rytířů Maxmilián II. František dal roku 1780 podnět k prozkoumání pramene, kolem kterého následně začalo budování lázní. Dřevěný Pitný pavilon – Maxmiliánův pramen byl postaven v roce 1862. Do pavilonu je vyveden i Vilémův pramen. Všechny prameny mají vysoký podíl oxidu uhličitého. (Zdroj: hrady.cz)

Lázně Karlova Studánka leží v centru Hrubého Jeseníku, pod jejich nejvyšší horou Praděd (1491 m.n.m.). Pokud se tedy vypravíme za místní minerálkou, návštěva Pradědu je téměř povinností. Můžete tam vyrazit, tak jako my, krásnou tůrou údolím Bílé Opavy, nebo lze využít autobusové spojení k chatě Ovčárna a na vrchol zdolat necelé 4 km a 200 výškových metrů.

6. Luhačovický pramen minerálky „Vincentka“ – zdraví z hlubin třetihorní přírody, okres Zlín

Pramen Vincentky je volně přístupný ve stejnojmenné pitné hale na kolonádě v centru Luhačovic. Hala je otevřená denně v čase 13:00-17:30 (v sobotu a neděli 12:00-17:30). Mimo tuto dobu můžete pramen načerpat v nedalekém Novém jubilejním prameni. K hale musíte dojít pěšky, z parkoviště Sirné lázně je to asi 600 metrů. Přestože nelze dojet až k prameni, zařadila jsem Vincentku do našeho seznamu pro její unikátní složení.

Vincentka je vlastně unikátní mix tzv. „zbytkové mořské vody“, přírodního kysličníku uhličitého, rozpuštěných minerálních solí z geologických vrstev, který se pak mísí v cca 300 – 200 metrech pod zemí s povrchovými vodami v takovém poměru, že je pitelná. Co je to vlastně zbytková mořská voda? Zbytková mořská voda je voda, která zde zůstala před 60 mil. let uzavřena v třetihorním vrásnění a sopečné činnosti. Je vytlačována vzhůru a prochází výše popsaným procesem. Vincentka je silně mineralizovaná, jodová uhličitá minerální voda z přírodního léčivého zdroje, hydrogenuhličitan-chlorido-sodného typu, se zvýšeným obsahem fluoridů a kyseliny borité, studená, hypotonická. (Zdroj: vincentka.cz)

Léčivá voda Vincentka je určená k pitným kúrám, kloktání, inhalacím. Měla by se podávat dvakrát denně nalačno, v dávce 2,5 – 3,5 dcl. Pitná kúra by měla trvat 15 – 20 dní. Pije se studená nebo ohřátá. Po pitné kúře se asi na 30 minut nedoporučuje konzumace jídla ani pití. Vincentka svým obsahem a vyvážeností minerálních solí a prvků umožňuje rozpouštění hlenů v dýchacích cestách, žaludku a střevech, je doporučována k pitným a inhalačním kúrám při onemocnění cest dýchacích, hlasivek, při chorobách látkové výměny, vředové choroby žaludku, dvanácterníku a jejich pooperačních stavech, při vleklém zduření jater, diabetes melitus, chronické pancreatitidě. Dále se využívá léčivá voda ke koupelím. Tu si můžete dopřát i v pohodlí svého domova, když přidáte koncentrát, který slouží k přípravě minerálních koupelí, k podpoře péče o pokožku, ke zvlhčování vzduchu. (Zdroj: spektrumzdravi.cz)

Výrobky s obsahem Vincentky můžete zakoupit například zde: vincentka.cz/e-shop

A jak si užít ještě luhačovický výlet? Můžete třeba jen tak na procházku po krásné kolonádě a městem. Všude je patrná ruka slovenského architekta s osobitým stylem Dušana Jurkoviče. Podílel se na stavbě lázeňské kolonády, přímo na lázeňském náměstí stojí Dům D. Jurkoviče. Luhačovice také obkružuje turistický okruh D. Jurkoviče dlouhý 19 km a budete na jeho zdolání potřebovat 5 hodin. Dalším rekreačním místem je Luhačovická vodní nádrž. Zde se dá příjemně koupat na veřejné pláži, nebo na malých místečkách, za kterými musíte kus dojít, ale kde budete mít celkem příjemné soukromí. Je zde i kemp. Luhačovice leží na okraji Bílých Karpat, takže další možností je navštívit tuto chráněnou krajinnou oblast.

7. Dobrá Voda – aneb hned 6 „dobrovodských míst“ kam pro zázračnou vodu

Místa, kde vyvěral pramen čisté dobré vody, se těšila vždy úctě člověka. Častokrát je takové místo spojené s nějakou bájí či zázrakem. Stávalo se také poutním místem a lidé sem putovali z celého blízkého i vzdáleného okolí. Najdeme zde prameny vody, studánky, ale také kaple a chrámy zasvěcené Panně Marii.

Jedním z nejznámějších „dobrovodských“ míst je právě Dobrá Voda u Horní Stropnice na Novohradsku. Podle pověsti se zde koncem 17. století zjevila Panna Marie mladému pasáčkovi. Nad léčivým slabě radioaktivním pramenem nechal postavit krásný poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie v letech 1708–1715 hrabě Karel Albert hrabě Buquoy. Barokní stavba tvoří dominantu viditelnou široko daleko, například až z Budějovicka nebo Třeboňska. Kostel postupně získával na věhlasu jako jedno z nejvýznamnějších mariánských poutních míst v Čechách. Poutníci sem putovali nejen z Čech a Moravy, ale též z Rakouska, Německa, Slovenska, Maďarska i Slovinska. Důležitost místa byla umocněna existencí lázní, které inspirovaly známého spisovatele Zikmunda Wintera k pojmenování tohoto místa „Jihočeské Lurdy“. Pramen s léčivou vodou je sveden do dvou kašen pod chrámovým schodištěm.

Vedle Dobré Vody u Horní Stropnice leží Hojná Voda. Osady byly založeny pro přítomnost léčivé vody, tedy dobré a hojivé, jako místa lázeňská a poutní. V Hojné Vodě najdeme studánku sv. Anny s vodou, která podle historických zápisů z roku 1564 „kterouž mnoho lidí se zhojilo“.

Dalšími „dobrovodskými“ místy je velmi staré poutní místo se studánkou se zázračnou vodou v Dobré Vodě u Hartmanic, na hranicích Národního parku Šumava v okrese Klatovy. Zdejší studánka je považována za zázračnou od té doby, kdy středověcí pastýři, kteří šli se svými stády okolo, uviděli na starém vykotlaném stromě, který stál přímo u studánky, sochu sv. Vintíře. Evropský unikát najdeme v kostele sv. Vintíře — svého druhu zcela ojedinělý monumentální skleněný oltář (retabulum), který je odborníky považován za naprostý evropský unikát; je široký 5 m, vysoký 3,5 m a váží celkem 7 tun.

Dobrá Voda u Českých Budějovic – další obec názvu Dobrá Voda se nachází 2 km východně od Českých Budějovic. Jak již sám název napovídá historie tohoto poutního místa se opět odvíjí od pramene vody, která zde dodnes vyvěrá. Kdy bylo blahodárné působení tohoto pramene prvně zaznamenáno, nelze zjistit pro nedostatek archivních materiálů, ale od poloviny 16. století se na území dnešní obce těžil křemen obsahující hlavně pyrit a arsenopyrit, doprovázený ryzím zlatem. Výskyt rud měl vliv i na složení vody, vytékající ze skal. Její léčivé účinky byly brzy poznány a daly místu pojmenování a poutní tradici.
Roku 1647 nedaleko zlatého dolu nechalo město Budějovice postavit lázeňskou místnost a novým lázním se až do 19. století říkalo Lázně u kapličky. Byly zrušeny až ve 20. století. Léčily se tu „nemoci údů“ a patrně úspěšně. Na významném poutním místě nesmí chybět velebný chrám – je zde kostel Panny Marie Bolestné, na jehož stavbě se podíleli Kilián Ignác Dientzenhofer a Václav Vavřinec Reiner. Na počátku vznosných mariánských poutí však stál pramen ve skromné barokní kapličce – a ten zde naleznete i dnes. Vlevo vedle samoobsluhy Spar je vyvedená trubka, která teče do kovové nádoby. Hned naproti je další pramen, vyvedený do barokní kapličky. Mělo by se jednat právě o ten Mariánský pramen, který byl na počátku poutí do Dobré vody. Kaplička nad ním byla postavena roku 1769.

V seznamu zázračných vod ještě máme Pramen Dobré vody u Nepomuku – v lese nazvaném Štědrý, najdeme zde studánku. Zázračný pramen zde dle legendy vytryskl přičiněním svatého Vojtěcha. Odtud se vedla voda potrubím ke kapli sv. Vojtěcha dole v údolí u Vrčeně. Vodou ze studánky se na jaře také poléval dobytek, aby byl celý rok zdravý. U kaple ve Vrčeni bývaly i středověké lázně, ze kterých se však nedochovalo. K prameni se dá snadno dojít po zelené značce z obce Vrčeň, která se nachází nedaleko Nepomuku. U studánky se také zelená značka schází s naučnou stezkou Štědrý. Ta vede od hráze Opatského rybníka ve Vrčeni až na vrch Štědrý. Na trase najdete sedm zastavení, která vás seznámí se zajímavostmi z okolí.
(Zdroj: https://www.kudyznudy.cz/aktuality/pet-vyletu-kam-se-vydat-za-dobrymi-vodami)

Poslední na seznamu Dobrých vod je pramen Dobrá voda u Libkova (okr. Klatovy)- pramen se nachází v kapli Panny Marie Bolestné mezi obcemi Libkov a Pocinovice na zelené turistické značce. Ze strany Pocinovic Vás ke kapli dovede křížová cesta a nebo kratší varianta přístupu je z Libkovské silnice, odkud musíte dojít jen asi 500 metrů. Tento výlet doporučuji spojit s prohlídkou nedaleké krásné rozhledny na vrchu Svatá Markéta. Dřevěná rozhledna s ocelovým schodištěm byla zpřístupněna 1. ledna 2014 na kopci Svatá Markéta (642 m) vedle stejnojmenné kaple, asi 1 km západně od obce Dlažov. Impulzem k výstavbě bylo neuvěřitelné vyhlídkové místo u kaple, které vyhledávalo stále více lidí. Ale bohužel nastala doba, kdy les dosáhl takové výšky, že výhled do krajiny už žádný nebyl. Místo samo má zvláštní energii a lidé jej stále vyhledávají. Z dobových fotografií bylo zjištěno, že u kaple ještě v roce 1947 byla vojenská hláska, která také bývala využívaná jako rozhledna. Pro špatný stav byla odstraněna. (Zdroj: mistopisy.cz)

8. Pramen Evženie a Klášterecký pramen – Klášterec nad Ohří, okres Chomutov

Pramen Evženie (Evženka) byl objeven v roce 1883. Tento pramen je slabě mineralizovaný a radioaktivní. Využívá se především při léčbě žaludečních a střevních obtíží a také při cukrovce, není vhodný pro dlouhodobé pití a běžný pitný režim. Pro zajímavost lze zmínit, že voda z pramene Evženie se nekazí, vydrží až dva měsíce, a proto ji za druhé světové války posílali do Afriky vojákům Rommelovy armády. Jedná se o jediný ze tří kláštereckých pramenů volně veřejnosti přístupný. Zdroj je vyveden do dvou typických lázeňských kašniček, které jsou zastřešeny v současnosti již poněkud omšelou historickou budovou. Pramen je podchycen v hloubce 12m a vydatnost je 4 litry za minutu. (Zdroj: estudanky.eu)

Klášterecký pramen je studená a osvěžující minerální voda, kterou můžete ochutnat v lázeňském informačním centru. Je to studená, perlící se, osvěžující minerální voda mimořádně vhodná k dlouhodobému pití jako stolní voda. Zvláštně vhodná je při pravidelném pití u žaludečních obtíží. U diabetiků zabraňuje vzniku acidózy a zvyšuje účinnost působení insulinu a ukládání glykogenu. Pravidelné pití vede ke snižování hladiny kyseliny močové v krevním séru, zvyšování její rozpustnosti a vylučování moči. Je vhodná k prevenci močových kamenů. Neutralizaci kyselého prostředí příznivě ovlivňuje léčení zánětlivých onemocnění vývodních cest močových. 
(Zdroj: klasterec.cz)

Stáčení vody je zpoplatněno na 3,- za litr. Zaparkujete u infocentra, kde se nachází zmíněný městský Klášterecký pramen. Za vodou z pramene Evženie můžete popojet autem na další parkoviště, nebo můžete odtud dojít asi 100 metrů.

V Klášterci nad Ohří určitě navštivte místní zámek a muzeum porcelánu. Zámek nabízí kulturní vyžití všem věkovým kategoriím. Kromě porcelánu lze na zámku navštívit pohádkovou zemi se skřítky a strašidýlky paní Vítězslavy Klimtové, loutkami významné loutkoherecké rodiny Kopeckých a výstavou Krušnohorských legend a pověstí. Třetí nabídkou je okruh s názvem Atraktivity zahrnující prohlídku expozice středověku a hrdelního práva města Klášterce. Od roku 1623 do 1945 byl majetkem významného rodu Thunů. Tento rod se významně podílel na založení druhé nejstarší porcelánky v Čechách, a to právě ve městě Klášterec nad Ohří. S přihlédnutím k této skutečnosti bylo roku 1953 do zámku situováno muzeum porcelánu. Jedná se dokonce o největší muzeum porcelánu v ČR.
(Zdroj: objevujpamatky.cz)

9. Pramen Lásky – kouzelná voda z Mšené-lázně, okres Litoměřice

Do našeho seznamu přidávám jednu kouzelnou vodu – a sice Pramen lásky. Nachází se na hranici katastrálních území Mšené lázně a Charvatce u Martiněvsi. Je to vydatný pramen a pitný. Na místo dojedete po menší silničce. Pramen to není nijak významný, krásný ani vydatný, ale přidávám ho do mého seznamu díky jeho pověsti. Ta praví, že kdo se z pramene napije, tak do roka najde lásku. (Zdroj: estudanky.eu)

V obci Mšené Lázně se nachází i zámek z počátku 17. století, ale není veřejnosti přístupný. Kromě výletu do nedaleké Budyně nad Ohří a jejího hradu můžete podniknout návštěvu dalších míst v blízkém i vzdálenějším okolí. Protože se nacházíme v blízkosti CHKO České středohoří a také Kokořínska, k výletu zvou například poutní hora Říp a nebo kokořínské skály s hradem Kokořín.

10. Na závěr můj tip: Prokšův pramen – Ledce, okres Kladno – Středočeský kraj

Jako poslední tip na výbornou pramenitou vodu uvádím můj osobní zdroj – Prokšův pramen v Ledcích. Pramen byl pojmenován na počest MUDr. Josefa Prokeše, českého lékaře, lidumila, vlastence a věrného přítel těchto míst. Stalo se tak při příležitosti desetiletého výročí obnovy samostatnosti naší vlasti. Pramen byl upraven a nazván jeho přáteli v roce 1928, jak uvádí pamětní tabulka na prameni.

Voda z tohoto pramene je vyhledávaným zdrojem výborné pramenité vody zájemců z celého okresu. Je to jeden z pramenů v lázních Šternberk. Na vývěsní tabuli v obci je vyvěšeno oznámení, že voda je kontrolována rozbory a je pitná. Lze dojet až k prameni, jen je potřeba poslední úsek cesty vjet do zákazu vjezdu motorových vozidel (ale s výjimkou dopravní obsluhy). Edit: v srpnu/2024 je na prameni vyvěšený výsledek rozboru, podle kterého je voda pitná jen po převaření, což trochu nabourává můj pitný režim i tento článek

A když budete v těchto místech, můžete cestu spojit do krátkého výletu s návštěvou nedalekého Smečna. Nachází se zde Zámek Smečno, který je sice nepřístupný (v jeho prostorách se nachází Dům pro seniory), ale můžete se projít po jeho nádvoří a rozlehlém parku s bohatou sochařskou výzdobou. Zájemci o vojenskou historii mohou navštívit Vojenský skanzen Smečno (otevřeno od května do října v sobotu 10-17 hod., vstupné 50,- Kč)

No a nakonec vás samozřejmě zvu i k návštěvě mého rodného Kladna. Kromě krásně zrekonstruované pěší zóny si můžete prohlédnout třeba Muzeum věžáků, což je unikátní dům z 50. let a můžete ho projít od sklepa až po střechu. Prohlédnout si tady lze kryt civilní ochrany, ukázkový byt nebo střešní terasu. Otevřeno mají vždy v sobotu a prohlídku je nutné rezervovat (přes www.muzeumvezaku.cz). Vstupné pro dospělé činí 120,- Kč. Jako další zajímavou prohlídkou v Kladně může být cesta po památkách techniky a průmyslu v areálu bývalé Poldi (nejlépe s průvodcem, vstup na některá místa je nebezpečný a zakázaný).

Na závěr…

V současné době stále více slyšíme, jak je blahodárné pít čistou pramenitou vodu. Čerstvá voda přímo z pramene či studánky je plná života, síly a energie. Voda zabalená do plastové lahve tak přijde o většinu z této energie. V naší zemi je naštěstí mnoho míst, která se s námi s láskou podělí o své poklady.

Bude mi potěšením, pokud v tomto článku najdete inspiraci a nebo se pustíte v mých stopách k některému z pramenů. Vždyť není nic lahodnějšího než doušek jiskřivé pramenité vody. Pokud máte svůj TIP na nějaký pramen, budu ráda za sdílení do komentářů. Děkuji.

Na závěr mám pro Vás jedno doporučení: Pokud si budete natáčet perlivé minerálky do plastových kanystrů, nezapomeňte na cestu nechat kanystry malinko povolené, aby mohl unikat kysličník uhličitý. Jinak budete mít doma kanystry s tak trochu „nafouknutým bříškem“ , tak jak se to stalo nám

Děkuji za přečtení a Na zdraví!
Šárka

PŘÍPRAVY A PLÁNOVÁNÍ

Letos vyrážím sama. Tak se to nějak sešlo (spíš nesešlo), ale těším se. Bývám ráda sama, nebojím se (teda jsem si myslela), tábořit umím (a to zase jo), vybavení celkem mám dobrý (teda jsem si myslela), bude to taková desetidenní zenová meditace v mém vlastním tempu (jsem si myslela)… Zahajuji plánování. Kupuji si knížku Žítkovské bohyně a v rámci příprav ji přečtu. Také mi náhodou přistála v mailu nabídka na jakýsi meditační pobyt, takže ho platím a zapracovávám do itineráře, bude to na trase příjemný oddych. Přípravy mám hotové a teď už jen vyrazit.

Jestli chcete jít v mých stopách, klikněte na mapku a uložte si soubor pro navigaci.

Cestopis:

DEN 1

Parkuji auto na náměstí v Uherském Hradišti a brzy na to mě odváží vláček do Strážnice, kde bude start mé trasy. Na tváři úsměv, samé odhodlání, s každým, koho potkám, prohodím nějakou uvolněnou větu a šířím úsměvy. Trochu mě děsí váha mého batohu a také by mě měl děsit fakt, že jsem zapomněla zhasnout světla v autě, což ale bohužel zjistím až za 10 dní…

Dnešní etapa (15 km) tedy startuje ve Strážnici. Přes vinice Radějov mířím na rozhlednu Holý vrch (který je fakt holý a děsně tu fouká a tak jsem ve zpoceném tričku na větrné hůrce a místo kochání radši mizím dál do lesa). Škoda, chtěla jsem tu chvíli vegetit a posvačit.

Další cíl je rozhledna Travičná (kam přicházím v 17.30 ale mají samozřejmě dávno zavřeno, takže nahoru se nepodívám). Chvíli zvažuju, že tady zůstanu na noc, protože je tady otevřená kadibudka, ale šeřící se les byl pro mě argument pokračovat dál někam na méně děsivější místo. Už toho mám docela dost, bolí mě celé tělo a začínám nenávidět můj batoh. Kousek za Travičnou mám pocit, že už neujdu ani kilometr. Skenuju křoví a hledám kam se složit. V tom okamžiku vyskočily na cestu z nějaké lesní pěšinky dvě mladé holky, na zádech minibatůžek a se zpěvem a halasným vyprávěním tanečním krokem odhopsaly rychle dál. Uvědomuju si tu propastnou změnu naladění a sice, že mě přechází dobrá nálada a touhu s každým si pošvitořit nahradily zaťaté zuby a brblání… Ale nějaké záblesky energie těch holek na mě asi přeskočily, takže jsem se doploužila až do kempu Lučina. Beru si chatku (za 235,- Kč/noc). Vařím si večeři a jdu si dát sprchu, asi poslední na dlouhou dobu. Jsem mrtvá a jdu ve 20 hodin spát. První den s plnou polní mě totálně odrovnal.

DEN 2

Dneska mám několik úkolů: 1) Za prvé, musím zredukovat váhu mého batohu, protože to prostě neunesu (nevážila jsem to, ale s jídlem a vodou má určitě kolem 25 kg). Provedla jsem to trochu bezhlavým a zoufalým způsobem: vyhodila jsem jedno tričko, všechny náhradní ponožky a spodní prádlo (na každý den byly hezky jedny…) Nechala jsem si jen nějakou malou rezervu oblečení. Dál jsem v redukčním záchvatu vyhodila asi kilový pytel namíchaných musli s rozinkama a oříškama, což je mi děsně líto a to nejen dnes ráno, ale všechna další rána… Zbyl mi prázdný batoh, jehož 60-ti litrový obsah si celý nárokuje můj obrovský péřový spacák, starý přes 20 let, ruční výroba mojí švagrové. Je perfektní, nikdy mi v něm není zima, ale je těžký a objemný, což jsem zatím nikdy neměla potřebu řešit. Ve srovnání s těma ultralajtama je to prostě gigant. Dál nesu karimatku (taky pamatuje), malý stan, vařič a nádobí. A je plno. Plus jídlo a vodu.

2) Za druhé, musím vyřešit moje trekové hůlky. Mám je s sebou a chci je použít! Jenže z těch hůlek s tím souhlasila včera jenom jedna. Mám takové ty vytahovací ze 3 dílů a včera se jedna hůlka sekla a nešla prostě vytáhnout. Takže jsem šla jenom s jednou. Druhá se nesla na batohu. Ráno si beru hůlku na kobereček a říkám jí, že jestli nepůjde vytáhnout, tak jí prostě vyhodím, že jí neponesu, ať se koukne, jak dopadlo musli. A ona se asi lekla, protože po mém dalším už zoufalém tahání, lomcování a kroucení se po chvíli ozvalo cvaknutí a zaseklá tyčka se uvolnila! Hurá, mám tedy 2 hůlky, úleva.

Ráno si vařím snídani u chatky, dám si kávu v místním bufetu, nakoupím vodu a v 9 hodin opouštím moc příjemný kemp. Čeká mě zdolání několika vrchů, na což se moc netěším. Ale „nemám v plánu se zničit, takže půjdu podle pocitu a když jsem unavená, odpočívám, no stres, kam dojdu, tam dojdu, nejsem na závodech…“ sama sebe chlácholím… Začíná mě bolet koleno, takže uvidím, kam to vlastně dneska dojdu. Aby to nebylo jen na zastávku… Měkké já radí variantu popojet autobusem, tady by to ještě šlo, ale drsné já ho překecalo. Jde se dál. Cesta vede dost lesem, což je trochu nuda, ale zase je dost pařezů na odložení batohu, když si potřebuji odpočinout nebo odskočit. Já jinak nejsem schopná si ho sundat a zase nasadit na záda bez lavičky nebo něčeho podobného. Až později jsem vychytala nandavání batohu o strom, což je docela sranda, kdyby mě někdo viděl…

Na rozcestí u Tří kamenů je moc hezký altánek s nádherným výhledem do krajiny. Dělám si pauzu, vařím si kafe, lelkuju a nakonec tady chci i nocovat. Ale hodně tady fouká, tak mě to donutilo sejít o trochu níž. U jiného odpočívacího místa stavím stan a strávím zde svoji první klidnou „divokou“ noc. Přestože bylo dneska celý den vedro, večer se nemyju, protože mi došla voda. Zbylo mě poslední jedno deci a to si schovám na napití ráno.
Dnešní etapa (13 km): Kemp Lučina – Bukovina 583 m. – Žalostiná 618 m. – Kobyla 582 m. – rozcestí Tři kameny – altánek nad Kuželovem (noc ve stanu).

DEN 3

Vstávám v 7 hodin a uvědoměle trochu cvičím. Pak snídám tu zbylou jednu deci vody, pár nezralých špendlíků z okolních stromů a tyčinku. V 8:30 odcházím k asi 1,5 km vzdálenému Kuželovu, kde mám v plánu doplnit vodu, najíst se a prohlédnout si větrný mlýn. Všechno vyšlo, až na tu vodu. Na toaletě cedule s nápisem abychom si ani nemyli ruce, že voda je nějaká špatná… Ruce jsem si teda umyla, ale pít to nebudu. A nemají tu bufet, takže si ani žádnou vodu nekoupím. No super. Takže mě čeká dalších 6,5 km ve vedru a nasucho…

Vyschlou na placičku vítá mě kolem poledne Velká nad Veličkou a mířím hned do prvního obchodu. Dokupuji zásoby a dávám se trochu dohromady. Po vyhodnocení variant popojíždím nakonec autobusem a zkracuji si cestu o asi 4 km do Nové Lhoty. Odtud mě čeká dost pekelné tříkilometrové stoupání na Kubíkův vrch (680 m.n.m.). Cesta je po silnici bez možnosti stínu a slunce peče. Na tom asfaltu je snad 60 stupňů. Nevím, nevím, jestli jsem si tou buszkratkou vůbec pomohla… bývala bych šla alespoň lesem. Konečně jsem nahoře. Svalím se do stínu na karimatku a hudruju si, že už dneska nikam nejdu! Ale jídlo, káva a pokecání s moc milým turistou mě osvěžily a tak se rozhoduji ještě dneska pokračovat v cestě. Nakonec jsem to, což jsem překvapila sama sebe, docvakla až na hřeben Velké Javořiny (965 m.n.m.), kde na mě čekal nejkrásnější nocleh celého putování…

Dnes 15 km, trasa: Kuželov – Velká nad Veličkou – (BUS do Nové Lhoty) – Kubíkův vrch – Čupec – Kašpariskův vrch – Durda – hřeben Velké Javořiny.

DEN 4

Vstávám v 7:30, cvičím a chvíli medituju. Také vysvětluji kolemjdoucím, kteří, nechápu to, ale v tuto hodinu už přichází zdola, že jsem tady opravdu sama takto spala… Udělám si kaši ke snídani a ještě si tady to místo užívám. Odcházím až v 10 hodin a přesouvám se přes vrchol Velké Javořiny (970m.n.m. nejvyšší místo mého putování) do Holubyho chaty. Na terase žuchnu s batohem a zdravím rozjařeně osazenstvo „dobrý den, copak tu mají dobrého?“ A dostává se mi odpovědí co tady všechno mají a jaké to je a kampak mám namířeno a jestli ten batoh nemám nějaký těžký… Strávím tady moc příjemnou hodinu, dám si kafe, sušenku a sprchu za 5 Euro. Také jsem si umyla vlasy a vyprala spodní prádlo, bó to dnešní už jedu naruby. Loučím se ve 12 hodin a jako laňka přeskočím na sousední vrch Jelenec (925 m.n.m.), který jsme z terasy pozorovali. Nahoře je podle mapy rozhledna, tak jsem tam chtěla. Jenomže rozhledna je nějaká bývalá vojenská věž a je to dost pro odvážné. Nahoru vede kovový kolmý žebřík, bez jakéhokoli jištění je to dost nebezpečné. Vylezla jsem na první mezipatro a dál mi to přijde už jako zbytečně riskantní. Zacházka 3 km byla tedy na prd, přes stromy není nic vidět. Ale to nejhorší dnešního dne (tedy druhé nejhorší, možná třetí, když budu počítat i ránu od elektrického ohradníku) mě teď teprve čekalo v podobě 2,5 hodinového prudkého sestupu do obce Květná. Děsně mi bolí z toho kopce kolena, chvílema jdu i pozadu, protože to se fakt nedá. Konečně jsem dole a v příjemné restauraci si dávám po dlouhé době vařené jídlo – grilovanou zeleninu a opečené brambory, a samozřejmě kávu. A taky si notuju s dalšími postaršími putovníky, jaké že to bylo děsné z toho kopce dolů. V 16 hodin vyrážím dál na trasu a jako cíl si stanovuji směle až Velký Lopeník (911 m.n.m.), netuše co mě čeká. A tady se dostáváme k té první nejhorší věci dnešního dne – což bylo skoro čtyřhodinové stoupání na Lopeník, do krpálu který by mohl být normálně černá sjezdovka a nebo mít schody. Kdyby mě nehnala tma, tak tam lezu ještě dneska… Nahoře jsem v 19:45, za půl hodiny je západ slunce, já jsem na krásném vysokém vrchu, je tu rozhledna, ale já nemám sílu už vylézt nahoru a pokochat se. Padám mrtvá do stanu a celou noc děsně prdím tu smaženou zeleninu s bramborama… ještě, že jsem tu sama.

Dnešní trasa 15 km: Velká Javořina – Jelenec – obec Květná – Velký Lopeník.

DEN 5 + víkend na Mikulčině vrchu

Velký Lopeník. Vstávám v 8 hodin, dneska nikam nespěchám. Dnešní trasa je jen 5 km na Mikulčin vrch, kde mě čeká ten zmiňovaný meditační víkend. Z poslední vody si udělám snídani a vystoupám konečně na rozhlednu. Trochu mě zamrzí, že jsem včera nedala ten západ slunce. Rozhled je krásný, dneska bude zase nádherný den. Počasí mi zatím přeje, je jasné nebe, sluníčko a až trochu dost vedro. I tady v 900 metrech nad mořem je bez stínu na padnutí. Jak se později ukázalo, bylo to nejžhavějších 14 dní tohoto roku, s teplotami v nížinách až 38 stupňů Celsia.

V 10 hodin přijela paní a otevřela bufet v rozhledně. Kupuju si nějaké suvenýry a dávám si turka. Dostala jsem od paní ke kávě její domácí upečený koláč. Potřebuji dokoupit vodu, ale byla jsem nasměrovaná ke studánce, kde je prý senzační voda jako křen. A taky jo. Doplním zásoby a pomalu zvedám kotvy. Čeká mě oběd v Penzionu u Patrika na Mikulčině vrchu a mají tam bazén! …A byl to osvěžující obohacující víkend v laskavé péči naší lektorky Arménie Vedrussa, děkuju, který jsem si zde dopřála.

DEN 6

V neděli odpoledne můj relax víkend končí a já se zase vydávám na trasu. Startuji kolem 16.00 hodiny u benzínky ve Starém Hrozenkově kde doplňuji třídenní zásoby jídla do standartní zátěže a začínám funět do děsného kopce na Žítkovou. Chtěla jsem si prohlédnout Muzeum poslední žítkovské bohyně, ale nestihla jsem, měli už zavřeno.

Vzpomínám na koupenou knížku Kateřiny Tučkové, kterou jsem stačila přečíst před odjezdem. Silný a děsivý příběh z tohoto kraje.

Trošku ztuha se dostávám do tempa a těsně před soumrakem se dneska stává mým domovem přívětivá poslední jablůňka u cesty. Pak už se cesta zanořuje do lesa a v lese spát opravdu nechci.

DEN 7

Vstávám brzy a mizím od cesty kousek dál do lesa. Našla jsem si malý palouček s potůčkem, kde si dělám snídani a peru prádlo v potoce jak Lesana. Dnešní trasa (15 km) mě vede přes vrch Bašta 643 m.n.m. – Rozcestí na koncích CZ/SK hranice. Tady je výborná studánka, nabírám vodu a scházím k rozcestí u Kamenného srdce. Chci tady někde přespat. A protože mám spoustu času, udělám si tady malý výletní okruh – k Památníku amerických letců. Na pamětní desce jsou popsány místní velmi smutné události konce války z roku 1944. Neudržím se a chvíli tady pláču. Je to srdcervoucí, číst, co všechno jsou lidé schopni si navzájem dělat. Schovám si tady batoh do křoví a nalehko pak pokračuji do obce Šanov. Muzeum letců má zavřeno (ale když zatelefonujete, tak vám prý přijdou otevřít, což nezkouším), tak si koupím něco k jídlu v sámošce a pomalu se vracím zpátky k batohu. Stoupám okruhem přes místní sjezdovku, pak lesem s obrovským množstvím ostružin. Večer strávím povídáním s Honzou, klukem co si rozložil paštikovou večeři vedle mě. Je to ajťák, co dal výpověď v práci a obešel téměř celou republiku Stezkou Českem. Vyšel v březnu a teď v srpnu mu zbývá už jen jeden poslední úsek. To znamená, že ušel přes 2000 kilometrů, jenom aby bylo jasno…

Dnešní noc trochu sprchlo, takže jsem konečně ráda, že netahám ten stan zbytečně.

DEN 8

Vstávám opět brzy, což mi tady nedělá problém a už v 7 hodin ráno snídám v přístřešku na rozcestí. Nejsem tu sama dlouho. Za chvíli se odněkud vynořil Honza a ze stanu, který je zastrčený opodál v lese, vylezly dvě holky – cyklistky. Načež mi je jasné, komu patří ta výstavka podprsenek a dalších cyklohadrů sušících se v přístřešku. Všichni snídáme a vyprávíme svoje příběhy. V 10 hodin společnost opouštím a vydávám se na trasu. Dnes mě čekají vrcholy Čerešienky (758 m.n.m.) a Javorník (783 m.n.m.)

Po celý den nepotkávám ani živáčka! Naštěstí ani žádné zvíře, protože zrovna tady je reálná možnost se setkat s medvědem. Pro všechny případy jdu s pepřákem v ruce a mlátím hůlkama, abych všechny medvědy vyplašila. Musím si pořídit rolničku, jakou měl ajťák Honza – byla to vychytaná rolnička na magnet. Když nechcete aby zvonila, tak ji „vypnete“ magnetem.

Pro zájemce – rolničku jsem našla ke koupi např. ZDE, stojí to cca 150,- Kč

Dneska se žádné výhledy ani kochání nekonají. Jenom nekonečné ponuré bukové lesy. V sedle pod vrchem Čerešienky procházím místem setkávání čechů a slováků na každoročních slavnostech „Peňažná“, což připomínají pamětní destičky. A musí to být asi pořádné pařby. Je tady mnoho laviček, stolů i WCbudky. Brzy odpoledne dohopkám do Vlárského průsmyku (mám totiž dneska docela slušné tempo – díky hladu, došlému jídlu, strachu z medvědů a bouřce na spadnutí). Také jsem znásobila tempo kolem jednoho posedu v lese. Já si nemůžu pomoct, ale ta záclona se hýbla a někdo na mě kouká…

Leč ouha, jediný obchod tady je zrušený a hospoda otvírá až později. Vydávám se tedy na průzkum vesnice. Z hladu sním cestou asi 4 jablka ze stromu u silnice. V nedalekém dětském táboře jsem se zapovídala a dostala jsem v kuchyni zbytky od oběda – vařené brambory s hromadou špenátu. Zachránilo mě to před smrtí hladem. Pochutnala jsem si, poděkovala a loučím se. V tuto chvíli ještě netuším, že mě čeká náročná noc…

Odcházím hledat dnešní nocoviště, do hospody nejdu. (Jít večer sama do hospody, s batohem – tož to je jako si napsat na záda „hele dneska tady budu někde spát“ a zbytečně bych tak šla naproti nějakému možnému riziku. Nenápadnost a neviditelnost – to je moje snaha.) Našla jsem krásné místo na okraji zastrčené louky. Za mnou teče líná říčka Vlára, přede mnou výhled na louku, vypadá to na klidnou noc. Když už bydlím, stmívá se a v tom přijelo velké terénní auto s vlekem. Doprostřed té louky chlápek něco z vleku vysypal. Pozoruji ho a když odjel, šla jsem se zvědavě podívat, copak to přivezl. No a když jsem to viděla, trochu mi ztuhnul úsměv. Vysypal tam hromadu brambor a jablek. Krmení pro nějakou zvěř, asi divočáky, nebo jeleny nebo pro bůhvíkoho… No paráda, já tady ten postavený tábor, asi budu jako dezert. Srabácky jsem se přestěhovala trochu dál a zalezla do stanu, že to noční divadlo zaspím. Kdybych v noci nemusela asi dvacetkrát vylézat a běžet do křoví, protože špenát odmítl nadále setrvávat v mém zažívacím traktu, tak by to byla fajn klidná noc.

Dnešní trasa 18 km: rozcestí u Šanova – Čerešienky – Javorník – Vlárský průsmyk. Cestou JEDNO místo, odkud byl trochu výhled do krajiny, jinak celý den zase jenom hluboký les a nuda…

DEN 9

Vstávám brzy (ano, píšu to snad každé ráno, a zrovna já, taková Šípková Růženka) i přes to, že dneska jsem toho moc nenaspala (díky noční špenátové běhačce). Je tu na té louce děsná rosa. Popojdu k cestě a u laviček suším stan. Trochu snídám poslední kaši a zevluju kolem hospody, než otevřou.

Dneska se má ke mě přidat můj muž a tak žhavím telefon, ať hlavně přiveze nějaké jídlo. Ve 12:30 konečně přijíždí a vyrážíme na další putování – tentokrát už ve dvou, s novými zásobami a tříhodinovým zpožděním. Úkol „vyzvedni auto v Uherském Hradišti a přijeď sem“ zněl jednoduše, ale realizaci jaksi hatí ta vybitá autobaterie… Ani jsem nehlesla a jsem ráda, že to vyřešil. Nebudeme se muset zdržovat pak na konci trasy.

Díky zpoždění a vedru si zkracujeme trasu z Vlárského průsmyku do Kopanic autobusem. Ušetřili jsme 4 km po silnici v děsným pařáku.

Následuje pak docela náročný výstup po červené značce až ke Kaplnke Panny Márie Královnej. Je vedro, ale jde se dost lesem, takže je to k přežití. U kapličky schováme batohy za přístřešek a uděláme povinnou odbočku na Vršatské Podhradie. Protože, jak se všude píše, kdo nebyl na Chmeĺové, jako by v Karpatech vůbec nebyl. Za těch 6 km navíc to ale stálo. Z vrcholu Chmeĺové 925 m.n.m. jsou nádherné výhledy jednak na Bílé Karpaty, ale i na Trenčín a Slovenskou oblast. A to děsné škrábání nahoru byla taky docela sranda.

Po návratu na rozcestí vaříme večeři a normálně se celá vykoupu v korýtku, kudy odtéká docela mohutný pramen vody ze studánky. Stihla jsem to, že zrovna nikdo nešel, ale asi by mi to bylo jedno. Taky tady peru prádlo. Je to bezvadné osvěžení a už jsem potřebovala koupelnu… Doplňujeme zásoby vody a v 18:30 se rozhodneme ještě kousek cesty ukrojit než zakempujeme. Vystoupáme na vrch Oškrlisko 769 m.n.m. a po hranici se Slovenskem přes vrch Kosák 766 m.n.m. dojdeme až na nějakou louku, kde podruhé za toto putování spím pod širákem. Je děsné vedro i v noci, takže stan nestavíme. Ale hlavně můj péřový spacák do -20 je naprosto nepoužitelný. Jsme v hlubokém lese, jenom na takové louce a dost se tu bojím noční zvěře. V rámci přípravy na noc jsem nás tedy obložila různými větvemi a vším, co jsem okolo našla. V noci (kromě toho, že ze mě leje pot) se pak nastřídačku bojím děsného hororového řvaní různých zvířat a toho co na mě vleze a sežere mě třeba nohy. Taška s jídlem je pověšená na stromě kus dál od místa kde spíme, machruju, že jsem četla, že se to tak dělá…proti medvědům. Asi to zabralo, páč jsme ráno živí a kupodivu i vyspalí. A taška je taky celá

Dnešní trasa: 13 km – Vlárský průsmyk – Kopanice – odbočka z trasy na Vršatské Podhradie – Chmeĺová – a zpět na trasu.

DEN 10

Je nádherné ráno, balíme a v 7 hodin vyrážíme na cestu. Čeká nás poslední den putování s cílem ve Valašských Kloboucích, kde potřebujeme stihnout autobus ve 14.45. Po nějaké chvíli vystoupáme na vrch Kaňůr 791 m.n.m., kde se opět otvírají nádherné výhledy na okolní krajinu. Osamocené domečky a vesničky obklopené vlnícími se loukami, pastvinami s dobytkem, nebo pole a občas nějaký kopeček. Nasáváme horký vzduch a já se pořád kochám. Toto je asi nejkrásnější etapa celého přechodu Bílých Karpat. Škoda, že dneska musíme docela spěchat. Přecházíme vrchol, kde končí asi i nějaká sjezdovka. Je tady několik skupin spících čundráků (spalo tady odhadem tak 15 lidí). Chápu, že si vybrali pro přenocování toto místo, je tu nádherný výhled k západu a muselo to tu být večer super.

Snídani si děláme až kolem deváté hodiny na jednom odpočinkovém místě s lavičkami. Čekají nás ještě další, už trochu nižší, vrchy jako je Láz 646 m.n.m. a Ploščiny 739 m.n.m. Dále je pozorovatelna Durch, která má i svojí turistickou vizitku. Překvapuje mě, že z pozorovatelny nejde nic pozorovat. Ale jak se dočítám, záměrem tohoto místa bylo spíš spočinout v náruči přírody a jen tady s ní tak splynout a pozorovat okolí i bez monstrózních panoramat. Pak už jenom rozhledna Královec 655 m.n.m. a pak už bystrým krokem míříme do cíle. Ve 14.15 jsme v cíli – Valašských Kloboucích. Půlhodinu rezervy strávím v infocentru a kupuji suvenýry. A taky si kupuji tričko, které je plné „přeškrtnutých nul“. Ptám se na to paní u pokladny, že to asi má nějaký místní význam? Její odpovědí bylo jen zvednuté obočí a otázka v očích „no co asi?“… Rébus můžete vyluštit na fotce níže.

Dnešní trasa 14 km: z vrchu Kosák – pozorovatelna DURCH – rozhledna Královec – a cíl Valašské Klobouky

Putování je u konce. Nádherných 10 dní a 131 km. Tělo to zvládlo výborně. Zjistila jsem, že každý den mě bolí něco jiného, takže jsem to ignorovala. Zhubla jsem asi 5 kilo a každý den jsem musela utahovat bederní pás na batohu o kousek víc.

Teď už jen pro auto do Vlárského průsmyku. Trochu se ještě zchladíme na malém koupališti v obci Pitín a hurá domů! Cestou projíždíme děsnou bouřkou a tím končí letošní období děsných veder. Počasí mě vyšlo nádherně. Sice byly pařáky, ale furt to mám radši, než kdyby mi pršelo.
Vše dobře dopadlo a to je KONEC :))

Děkuju za přečtení a přeji šťastné putování!

Podrobný itinerář:
Itinerář obsahuje informace o místech kterými procházíte, otvírací doby např. obchodů, infocenter, muzeí, zkušenosti s pitnými/nepitnými prameny po trase atd. Upozorňuji na hezká místa, vyhlídky a místa vhodná pro přespání, zkrátka zkušenosti z cesty, díky kterým budete připraveni

Podrobný itinerář této cesty si můžete objednat prostřednictvím formuláře níže (ZDARMA).

Zimní počasí – to chce se ohřát v lázních

Je období konce zimy a jestli máte v tomto čase touhu, stejně jako já, ohřát se v termálních lázních, ozdravit trochu tělo a spojit to s hezkým výletem, pak vyražte právě do severočeských Teplic. Toto lázeňské město ukrývá termální prameny, které byly známy již v období vrcholného středověku a lázeňští hosté sem jezdí oficiálně od roku 1680. Teplický přírodní a mineralizovaný pramen vyvěrá z hloubky jednoho kilometru z vulkanického podloží a nazývá se Pravřídlo. Léčí se zde různé neduhy, ale jezdí se sem i s cílem udržet se fit. A to byl také náš záměr. Původně jsme mířili odpočívat právě do vyhlášených maďarských lázní, ale našli jsme lázeňský poklad tady v Čechách. Takže ušetřeno 800 kilometrů a vstupné je podobné. V lázních v Maďarsku zaplatíte zhruba 400,- Kč vstupné (ale na celý den), v Teplicích jsme zaplatili 290,- Kč za hodinu a půl (ale naprosto to stačí, voda je „silná“ a za ten čas toho máte tak akorát).

Lázně spojíme s celodenním výletem

Časový plán a itinerář:

11:00 – Po příjezdu a bezproblémovém zaparkování (sobota) v centru města vyrážíme na pěší tůru na rozhlednu Doubravka, která leží na 3,5 km vzdáleném vrchu Doubravská hora (393 m.n.m.). Cestou procházíme vilovou čtvrtí, kde obdivujeme opravdu honosné, krásné vily. Podle vyprávění paní průvodkyně na městské věži, byly Teplice dříve vyhlášené město, kde bydlely rodiny nejbohatších a nejvlivnějších průmyslníků a finančníků, například rodina Rotschildů. Později je vystřídali komunističtí funkcionáři. Teplicím se také dříve přezdívalo „malá Paříž“ a skutečně eleganci má město dodnes. Za vilovou čtvrtí je to pak příjemná sportovní procházka, na které spálíte trochu kalorií a pokocháte se výhledy na Teplice a Krušné hory. Vyhraďte si minimálně 3,5 hodiny času, abyste si nahoře v klidu užili výhledy a třeba kávu.

TIP: Nahoře na hradě Doubravka je malý kiosek, kde moc milá paní vaří vynikající kávu nebo horkou čokoládu. Dejte si ji a vyjděte pár schodů na odpočívací místo v patře. Hrad je soukromý, ale tady můžete v klidu (a v tichosti, jste v soukromé zóně majitelů) posedět a s výhledem na zbytky hradu počkat až přejde dešťová přeháňka, jak to bylo v našem případě.

14:30 – Po návratu do města hledáme nějakou příjemnou restauraci, kde si dáme oběd. Jsem vegetarián a tuhle fázi zrovna nemám ráda, protože hledat v cizím městě, kde bych se mohla kvalitně najíst je vždycky piplačka s mapou a hledání v terénu, nebo náhoda…

TIP: Ale tady hned na trase jsme natrefili na skvělé orientální bistro Bab Alhara, kde jsme si dali vynikající hummus s falafelem. A nejen to. Strávili jsme tady víc než hodinu v družném hovoru s arabským majitelem (a obsluhou v jedné osobě). Právě bylo období Ramadánu a tak se rozhovor stočil i k tématu půstů. Nakonec jsme tady ještě nechali solidní útratu za nákup kilového balení výborného kvalitního sypaného čaje, datlí, sýrů, zvláštních fazolí a dalších ňamek a dostali jsme dárek v podobě dvou domácích muffin a šálku čaje.

16:00 – Posilněni a obloženi nákupními taškami opouštíme bistro a směřujeme už pomalu ke zlatému hřebu tohoto výletu. V autě měníme obsah tašek – nákup za plavky a cestou k Thermaliu ještě uděláme malé zastavení na teplickém náměstí. Jsem velký milovník rozhleden a věží, takže jsme ještě museli navštívit vyhlídkovou věž v kostele sv. Jana Křtitele. Zde nás nahoře uvítala paní pokladní slovy: „Devadesátšest!!!“… nechápaje co nám chce říct, jsme chtěli tedy zaplatit divnou cenu, ale ukázalo se, že to bylo 96 schodů nahoru A protože tady zrovna nikdo kromě nás nebyl, provedla nás vyhlídkovým ochozem věže a povídala o městě, historii a o již zmíněné vilové čtvrti a jejích majitelích.

17:00 – A konečně lázně! Trochu jsme hledali, kudy vůbec dovnitř, trochu zmatkujeme, ale je to kupodivu hlavním vchodem Takže do Teplických lázní tedy směle vchodem do komplexu budov s názvem Beethoven. Lázeňské bazény jsou umístěné v prvním patře a tamtéž je i vstup. Trošku nás zaskočilo, že bylo plno. Čekací dobu nám sdělila paní pokladní zhruba třičtvrtě hodiny. Ale nevadí, počkali jsme tedy a ani ne za půl hodiny jsme šli dovnitř. Vstupné činí 290,-/osobu na 1,5 hod. Uvnitř jsou 2 bazény – jeden menší na plavání, s trochu nižší teplotou vody 29 stupňů – a druhý větší, relaxační, se spoustou trysek, vířivek a chrličů a příjemnou teplotou 35 stupňů. Nakonec bylo velmi příjemné, že do lázní regulují počet návštěvníků. Díky tomu bylo dost místa v bazénech, na lehátkách a také u rehabilitačních prvků. V relaxačním bazénu jste vždycky měli někde místo v bublinkách nebo jinde. Celkově jsme si relax ve vodě užili a musím říct, že ta hodina a půl úplně stačí.

Musím na toto místo doplnit, že jsme Teplice navštívili ještě několikrát a čekání u pokladen se nekonalo. Takže záleží na různých faktorech, jestli bude v lázních plno a budete čekat, nebo jestli vás pustí dovnitř rovnou (záleží tedy nejspíš na ročním období, denní době, na počasí, na štěstí, jestli je ve městě nějaká akce nebo ne…).

On-line přehled aktuálně volných míst v Thermaliu.

19:00 – konec výletu, jsme ozdravení a zrelaxovaní a jede se domů
Pokud jsem vás inspirovala, budu moc ráda. Vydejte se do Teplic a užijte si relax lázeňský den!