Rychlebské hory – nejpůvabnějších 120 kilometrů pěšky sama s batohem (+ITINERÁŘ s kilometráží, 9 dní)

Podle zdejších informačních letáčků jsou Rychlebské hory naše nejpůvabnější hory. Já musím říci, že to slovo je naprosto dokonalé a úplně vystihuje atmosféru a krásu tohoto odstrčeného koutu naší země. Rychlebské hory se svojí rozlohou 460 km2 jsou oblast nejzápadnější části Slezska. Je to jeden takový ten „růžek“ severo-východu naší republiky, kdyby někdo vůbec nevěděl. Není to oblast nijak závratně rozlehlá, ale přesto na jejích hřebenech budete v nadmořské výšce až kolem 1000 m.n.m. Příroda zde vás omámí svojí jemnou krásou, odlehlostí a klidem. Moje volba letos nemohla být lepší…

Trasu jsem naplánovala takto skoro okružní, protože jsem si to tady chtěla prochodit a navštívit mnoho krásných míst. Můj TOP cíl je Račí údolí s jeho ikonickou Tančírnou, určitě chci na rozhlednu na Borůvkové hoře a samozřejmě na nejvyšší horu Rychlebek – Smrk. Naopak vynechávám lákavou oblast Vidnavy, kam si zajedu někdy příště autem.

Doporučuji navštívit webové stránky https://rychleby.cz/turistika/ kde se dočtete spoustu informací a inspirace pro prozkoumávání zdejšího kraje.

Den 1
Jdu potmě lesem.

START – lázeňské město Jeseník a jeho nádraží. Přijíždím docela pozdě, kolem 17té hodiny. I bez nějakých výpočtů je mi jasné, že dneska to bude ještě dobrodružné, jestli chci dodržet plánovanou trasu. Dokupuji v místní JEDNOTĚ nějaké jídlo. Mají otevřeno do 18.00, tak to jsem stihla o fous. Vodu netáhnu, po cestě jí bude dostatek. Od nádraží začínám stoupat po červené turistické značce do Lázní Jeseník. Stezka je společná i pro jeden z lázeňských okruhů s názvem Jesenické Toulky. Ten, kdo tudy plánoval pro lázeňské pacienty „toulání“, musel být dost vtipný, protože to je docela prudký výlez pořád do kopce. V centru Lázní míjím nádhernou kavárnu s názvem Vinckovo – kavárna a dortírna, kterou najdete v rodném domě Vincka Priessnitzů. Právě se zde chystá koncertík nějaké kytaristky a útulná kavárna přímo volá k vychutnání dobré kávičky. Vyhodnocuji svoje časové možnosti a s velkým sebezapřením závisláka na kofeinu pokračuji dál v cestě. Přeci jenom, mám to ještě minimálně 8 kilometrů a nechci jít za tmy. Procházím kolem léčebných lázní a míjím balneopark. Kdyby nebyl večer, určitě si tady zajdu na nějaké vodní radovánky a zchlazení. Venkovní balneopark jsme navštívily s mojí kamarádkou při přechodu Jeseníků a bylo to fajn.

Pokračuji dál po naučné stezce Živé vody. Je plná pitných pramenů, takže zásoby vody doplňuji průběžně. Dojdu až k rozcestí Ripperův kámen. Tady plánuji nějak přenocovat. Je 20.00 hod., stojím zde, ale vůbec se mi to tu nelíbí. Rozcestí je v hlubokém lese, přístřešek je taková malá špinavá budka… Rozhoduji se jít dál, i za cenu, že půjdu potmě. Stmívá se a díky hustému lesu je tady už skoro úplná tma. Jestli se chci vždycky něčemu vyhnout – tak je to chůze v lese v noci. Dneska je navíc děsné dusno a parno jak v sauně. Tak se potím vedrem a strachy. Klesám z kopce po balvanovité cestičce, opatrně hopkám z jednoho kamene na druhý. Já i les jsme úplně potichu, jenom kužílek světla z čelovky prozrazuje mojí přítomnost. Jsem si vědomá, že v nočním lese vcházím do obýváku všem možným zvířatům a snažím se vypnout představivost. Tady žádné divoké šelmy nežijí, tak mi snad nic nehrozí… Ven z lesa je to ještě minimálně 3 kilometry dolů po šutrácích. Cesta je náročná a nekonečná. Již za úplné tmy konečně rozbíjím kolem 22:00 nouzové nocležiště na louce pod zříceninou hradu Kaltenštejn. Ošplouchnu se vodou z pet láhve a zalézám do spacáku. Za 2 minuty nevydržím vedrem a soukám se zase ven. Totálně zpocená tuto akci opakuji pořád dokola celou noc.

Dnešní den: doprava do Jeseníku + první úsek putování: Jeseník – Lázně Jeseník – zřícenina hradu Kaltenštejn, cca 12 km
Mimochodem – víte jaké divoké šelmy žijí v Česku? Nebo co dělat například při setkání s medvědem si přečtěte ZDE. V oblasti, kde jsem teď, nežijí žádné divoké šelmy, ale je dobré si podobné údaje zjistit před každou návštěvou odlehlejší přírody. U nás se můžete setkat s vlkem, rysem, divokými kočkami i medvědem.

Den 2
Vedro, koupání v lomu a muzeum.

Ráno je nádherné. Po probuzení si užívám pohled na kvetoucí louku a náruč okolních kopců. Když si vzpomenu na včerejší cestu potmě, kdy vypadal děsivě každý strom, tak jsem se teď vzbudila do úplně jiného světa. Dnešek začnu hned za rohem – vrátím se kousek zpátky a vylezu ke zřícenině hradu Kaltenštejn. Zdravím se s třemi kluky co tady nocovali (a já jsem si říkala, že jsem v noci slyšela nějaké hlasy…).

Projdu kousek loukami, krásně upravenou vesničkou a už přicházím do Černé Vody k lomu Rampa. Tady je v plánu přestávka na snídani. Protože je vedro, tak ale nejprve skáču do nádherně chladné vody a užiju si koupačku. Je to tady moc hezké, velký plac na kempování, ohniště. Dalo by se tu krásně přenocovat, škoda, že jsem včera nedošla až sem. Ale jak pokročí čas, také asi vzhledem k tomu že je sobota, začínají se sem sjíždět lidé. Stany okolo mě rostou jak houby po dešti, stěhují se basy s pivem, začíná to tu hučet… Tak dopiju kafíčko a zvedám se k odchodu.

Od lomu pokračuji dál po červené značce až do obce Žulová. Cesta je příjemná, lesem. Cestou pramen, kde dobírám vodu. Před Žulovou míjím dva lomy, v prvním se opět vykoupu a kolem druhého jen projdu dál. Ten druhý je větší, na koupání vypadá příjemnější, ale je tady plno lidí a dětí (u toho prvního nebyl nikdo). Visí tady také papír – Závazná vyhláška města Žulová – o zákazu stanování a nocování na některých vybraných místech – jedno z nich je právě u tohoto lomu Ostrůvek, druhé je na parcelách kolem kostelíku na Boží hoře.

V Žulové mířím rovnou na náměstí do informačního centra. Moc milá paní mi uschovala batoh a tak můžu vyrazit na Boží horu nalehko. Modrá značka mě vede kolem hřbitova a zříceniny hradu Frýdberk, po křížové cestě až na vrchol Boží hory 527 m.n.m. Tady u poutního kostela Panny Marie Bolestné si chvilku posedím a pokochám se panoramatickým rozhledem do kraje. Dovnitř kostela se nepodívám, protože je otevřený veřejnosti jen v neděli (a jen o prázdniny).

Po návratu do infocentra mě paní půjčuje klíče od místního Kamenického muzea. Je to jedna místnost nahoře v patře. „V klidu si to tady všechno prohlédněte a pak tu zamkněte a přineste mi klíče“ říká mi paní zanechávaje mě tu samotnou. Prohlížím si spoustu různých kamenů, drahokamů a fotografií o kamenickém řemesle ve zdejším kraji. Jsou tady ale i nádherné kameny z různých koutů zeměkoule. Je tady také černý millerit z Kladna (mé rodiště). 🙂

Zbytek dnešního dne bude odpočinkový. Je děsné vedro. Jdu se plácnout zpátky k prvnímu lomu.

Dnešní den: zřícenina hradu Kaltenštejn – lom Rampa – Žulová – Boží hora, dneska s různýma vracečkama cca 10 km

Den 3
Příhoda s kávou 🙂

V noci začalo pršet a prší i ráno. Také se ochladilo. Na trase jsem až někdy po 10té hodině. Hned za Žulovou si chci prohlédnout v obci Skorošice kostel sv. Martina. Přestože je neděle, je zavřený. Takže to okouknu jen zvenku a pokračuji dál. Kus dál v Horních Skorošicích míjím malý bufet. V altánku tady sedí starší paní s pánem, kteří to zde provozují. Na pohled je to zřejmě bývalá prodejna potravin s bufetem, dnes už dost zašlá. Přisedám si k paní do altánku, že jí udělám alespoň trochu kšeft. Jde to ale ztuha – k jídlu tu nic nemají, k pití jen pivo (lahvové, ale já ho stejně nepiju). A paní mi tedy nabízí: „Dejte si kafíčko, děláme výborné…“. Objednám si ho a nato paní volá na pána: „Jaroušku, udělej tady paní jedno to naše kafíčko“. Pán se zvedne a odchází přes ulici do jejich domu. Za nějakou dobu se vrací velmi opatrným pomalým krokem s velkým skleněným pohárem kávy se šlehačkou. Pustím se do šlehačky, káva je trochu studená (zřejmě než to sem donesl, tak to trochu vystydlo), ale je dobrá. Paní se ptá, jak mi chutná. Říkám po pravdě, že je výborná, přejdu že to je vychladlé. „No my tam dáváme takové naše vylepšení..“ tetelí se paní. Zdvihám obočí s otazníkem v očích. Vylepšení se tady rovná panák whisky, vysvětluje mi paní. Směju se. Trochu díky tomu, že mě to pobavilo a trochu díky tomu, že mi v krvi začíná příjemně „bublat“ alkohol, takhle nalačno to jde celkem rychle…

Dopiju, zaplatím, vnutím paní dýško a vydávám se dál. Cesta zachází do lesa a dalších 3,5 km stoupám po červené až k rozcestí pod Špičákem. Nahoře, po tom krpálu zpocená jak kompot ve vlhkém sklepě, si udělám konečně jídlo a převléknu se do suchého. Na samotný vrchol Špičáku 957 m.n.m. je to nějakých 400 metrů, ale zvítězila lenost a nejdu tam. Stejně tam kromě stromů a cedulky nic není.

Pokračuji dál k rozcestí Hraničky. Tady je podle mě nejpůvabnější část cesty. Krásné louky s vlnící se trávou ve větříku, bouličky kopců kolem dokola… nádhera. Na zpáteční cestě tudy budu procházet ještě jednou, tak si to užiju dvakrát. Na rozcestí je nic-moc nocovací místo v křoví u jakési rujny. Dvojice kluk s holkou tady staví stan. Jdu dál ke kříži na místo zaniklé osady Hraničky. Na informační tabuli čtu, že osada byla založená v roce 1785 a v těchto nehostinných místech žilo až 220 obyvatel. Po druhé světové válce byli téměř všichni odsunuti do Německa a jejich domy byly nabízeny k osídlení. Ale protože zde nebyla elektřina, škola, lékař, možnost dopravy, nebyl o to zájem. Domy pomalu chátraly a v roce 1959 byly srovnány se zemí. Zůstal zde pouze kříž, malý pozůstatek kostela.

Stavím stan kousek dál, asi po 1,5 kilometru na vyhlídkovém místě pod kopcem Roveň. Je tu stoleček, lavičky a krásný výhled k západu. Dál už nepůjdu, tady je to moc hezké. Společnost mi tady dělají dřevěné vyřezávané sochy a malý křížek. Uvařím si večeři a postavím stan proti rose. Kochám se z lavičky s čajíkem v ruce, jak se slunce pomalu ukládá za horizont…

Dnešní den: Žulová – Smrk – Hraničky – Roveň (Nové Vilémovice) – 11 km.

Den 4
Dneska bude Tančírna v Račím údolí, příhoda „pro dobrotu na žebrotu“ a noční děs.

Vstávám kolem osmé. Mezitím co osychá stan od rosy, vařím snídani a pak si jí vychutnávám u stolečku. Koukám u toho na 3D televizi. Hrajou „Výhledy zalité sluncem“. Když dosnídám, pobalím a vydávám se dnešku vstříc. U Nových Vilémovic se zastavím u pomníku, kde je popsán, jak jinak, smutný příběh z války. Těsně před podepsáním mnichovské dohody zde byl zabit jeden z příslušníků finanční stráže, která v té době střežila hranici. Ta nesmyslnost válčení a s ní spojené lidské tragédie, to mě prostě dojímá.

Dnešní den mě čeká mnoho nádherných míst, procházím dokonce Nebem. Loudám se nádhernými loukami, míjím stáda krav. Cestou k obci Uhelná na mě najednou uprostřed lesa vykoukne krásně udržovaná Kaple sv. Rocha. Dočítám se, že Roch byl francouzský hoch, který po smrti svých rodičů rozdal veškerý svůj majetek a vydal se do světa jako nemajetný poutník. Zázračně uzdravoval lidi, ale jeho osud byl hořký. Onemocněl morem, ze kterého se ale uzdravil. Po návratu domů byl vězněn jako „tulák“. Svátek svatého Rocha, ochránce proti moru a nakažlivým chorobám, je 16. srpna. (Informace z tabule u kaple).

K Račímu údolí to vezmu oklikou – přes zříceninu hradu Rychleby a vyhlídku Čertovy kazatelny. Rychleby jsou zřícenina gotického hradu na skalní ostrožně vrchu Přilba zbudovaného ve 13. století, který střežil solnou stezku z Nisy přes Kladsko do Hradce Králové. V 15. stol. byl hrad opuštěn a změnil se ve zříceninu. V 19. stol. proběhl amatérský archeologický výzkum (nalezena keramika a zbytky zbraní) a byla provedena částečná rekonstrukce v romantickém stylu. Pobavilo mě, že dnešní podoba zříceniny hradu je výsledkem amatérského plácání místní skupiny nadšenců z konce 19. století, ve snaze „vyrobit“ v kraji nějaký zajímavý cíl výletů. Z původního hradu tady toho zřejmě moc není. Ale místo je krásné a tak není divu, že zde potkávám výjimečně větší počet turistů.

U ikonické Tančírny v Račím údolí si hodlám trochu posedět a odpočinout. Zabírám si jeden stůl na prostranství před schody. Je tady krásná kavárna. U kávy, džusíku a dortíku si píšu deníček a třídím cestou posbírané artefakty. Obdivuji nádhernou stavbu Tančírny, postavené v secesním slohu v letech 1906-7. Do 2. světové války známé výletní místo. Dnes je to vícefunkční kulturní prostor. A mě jakožto amatérskou tanečnici fascinuje její elegance.

Mým dnešním cílem je Javorník. Na kraji městečka mě vítá Zámek Jánský Vrch, ale bohužel je 17.00 hodin a pondělí, takže si ho prohlížím jen zvenku. Na náměstí v Javorníku navštěvuji Infocentrum, Kostel Nejsvětější Trojice a vietnamskou prodejnu potravin. Tady jsem zažila příhodu „pivo pro bezdomovce a jak mi nezbylo na jídlo“: Před večerkou postával místní týpek a nesrozumitelnou řečí po mě něco chtěl. Řekla jsem si, že udělám dobrý skutek. Kynu tedy chlápkovi, ať jde se mnou dovnitř. Ptám se ho, jestli chce koupit něco k jídlu, že mu to koupím a ukazuji na bagety a na regály. Týpek něco huhňá a táhne mě k basám s pivem. Ptám se ho znovu, jestli chce i něco k jídlu, nechce. Vzdávám tedy nápravu hříšníka a běžím za ním k pokladně, kde už paní markuje pivo. Razantně mu odmítám koupit ještě cigarety a chlápek mizí s lahví v ruce z obchodu. No ok. Tak teď já. Rohlíky, sýr, džusík a nějaké drobnosti a šup k pokladně. 106,- ukazuje mi kasa součet. Otvírám peněženku a vysypávám 105,- posledních drobných. No super, nemám na nákup, páč bankomat byl také v plánu… Ale naštěstí se paní u kasy usmála a mávla rukou, že nechce platbu kartou. Poděkuji a poté povečeřím nakoupené lahůdky na trávě na náměstí.

Dožvýkám gumové rohlíky se sýrem a teď už mě zbývá jenom najít místo na spaní. To se mi podaří až kus za Javorníkem po celkem náročném hledání. Nacházím roztomilý rybníček, s pláckem posekané trávy a lavičkou. Nedaleko je sice něčí chata, ale je prázdná. Takže mám super místo i s kadibudkou. Když stavím stan, všimnu si z druhé strany je také nějaké stavení. Jdu to okouknout. Vypadá to, že tady asi i někdo je, ale cedule s obrovskými nápisy „fotopast“ mě bere odvahu jít se zeptat, jestli tady můžu nocovat. Přelétnu zrakem okolí – nějaký vrak auta, opřená lopata, houpající se záclona… Pane Bože… ale už se nestěhuju. Rychle se ošplouchnu v rybníčku, zuby a zalézám do stanu. Chci rychle usnout. … Uprostřed noci, když tvrdě spím, mě vyděsí kopání do mého maličkého stanu a chraplavé řvaní mužského hlasu… Vymrští mě to ze spacáku a ztuhnu strachy do kuličky uprostřed stanu. Napínám uši a děsím se, co bude dál. Dál je nic, jen ticho. Zalézám tedy zpátky do spacáku a doteď prostě nevím, jestli se mi to jen zdálo, nebo to byla příhoda skutečná…?

Dnešní den: Roveň – „Nebe“ – zřícenina Rychleby – Čertovy kazatelny – Račí údolí – Javorník, celkem 15 km.

Den 5
Večerní diskotéka v Bílé Vodě.

Konečně ráno. Rychle snídám a balím. Zneuctím ještě kadibudku a mizím pryč. Jsem pořád rozhozená z toho nočního zážitku. Ani příjemná koupel v nádrži Kamenný most nerozpustila moji dnešní tenzi. Ta trochu povolila až při stoupání na Vysoký kámen. Roztíkám se vedrem ale i radostí z nacházení kamenných srdíček, jejichž sbírka právě začíná.

Stoupání na Vysoký kámen 691 m.n.m. stojí za to. Nahoře je nádherná vyhlídka a já zde trávím asi 2 hodiny. Vařím si oběd, pak kávu, ležím a kochám se. Kamínky sebrané cestou mi nějak šeptají, že tady chtějí zůstat. Připravím jim tedy malý obřad a s meditací je nabíjím pro ochranu tohoto území. Pak je společně s mými posbíranými artefakty schovávám na tajné místo a nechávám je zde.

Z Vysokého kamene pokračuji na rozcestí Pod Bílou skálou, kde měním barvu značky – a sice odbočuji do Bílé Vody po zelené. Příjemná cesta lesem se u Šafářovy skály změní na asfaltku a odtud je to 3,5 kilometru nudy po asfaltu chladivým údolím. Do Bílé Vody přicházím asi v 17 hodin, na bydlení brzy, na muzeum pozdě. Tak se rozložím u koupaliště, koupu se a dělám si jídlo. S blížícím se večerem se jdu zabydlet do krásné útulny, která je tu hned vedle. Rozkládám se v patře, je tu krásně čisto, až na nějaký kus větve, co se tu válí.

Po chvíli přichází první spolubydlící – holka mého věku, co jde podobnou trasu jako já, ale opačným směrem. Vyprávíme si zážitky a pak se dáme obě dvě do zapisování svých deníčků. Kolem 19.00 hodiny dorazí další dvě holky, které mají za sebou dvě moje budoucí etapy – tzn. cca 30 kilometrů. Moc se s tím nepáráme a zalézáme na kutě, ještě není ani tma. Ve 20.00 přijíždí auto a už z dálky duní hudba. Dva polští mladíci (jeden má velký magneťák na rameni) s jednou holkou začnou křepčit a řvát na břehu nádrže. Všichni tři svorně doplňují hladinu alkoholu, holka se svůdně kroutí, my uvnitř útulny tipujeme, který z těch kluků ji přefikne jako první. Teď mi dochází, proč tady na zemi leží ten velký klacek. Jsme v pohotovosti. První holka se stěhuje z přízemí k nám do patra, mladší holky si daly k sobě tu sukovici a já ležím s pepřákem v ruce. Naštěstí diskotéka trvala asi hodinu a pak odjeli. Než jsme usnuly, přijelo a odjelo ještě několik dalších aut, ale už to nebylo tak dramatické.

Dnešní den: Javorník – Vysoký kámen – Bílá Voda, cca 13 km

Den 6
Setkání s Jürgem.

Ráno v útulně je poklidné. Jdu si zaplavat do nádrže, kterážto je napájená z Bílého potoka a její voda je jako křen. Snídaně, loučení s holkama a vydávám se směrem do Bílé Vody. U nedaleké zastávky zjišťuji, že asi za 5 minut jede autobus. Rozhodně si chci ušetřit pár kiláků po silnici, tak jedu busem společně s kámoškama z útulny. Mířím do Muzea izolace, internace a integrace. Muzeum bylo otevřené v roce 2012 a zaznamenává jednak bohatou a pohnutou historii obce, druhý sál je věnován internaci řádových sester komunistickým režimem od roku 1950 až do roku 1989. Má být trvalou připomínkou toho co může udělat strach z jiných názorů a morálních hodnot. Aby se nezapomnělo, že zde sestry, jejichž jediným proviněním byla víra v Boha, žily v režimu, který byl obdobný režimům v táborech nucených prací.

Projdu si výstavu, v sámošce dokupuji jídlo a vracím se do muzea, kde moje powerbanka po dvou hodinách nabíjení hlásí 80%. Už mě to tu nebaví. Bude to muset stačit. Poděkuji a loučím se se slečnou u kasy.

Jsem na obrátce svého putování. Od teď půjdu „zpátky“. Zkoumám mapu, kudy to vezmu a nakonec mířím do Zlatého Stoku. Mám očekávání zpestření v podobě útulného městečka. Cesta je bohužel čtyřkilometrový opruz po silnici. Míjím jeden z vyhledávaných turistických cílů – Muzeum minerálů a zlatý důl. Já jdu dál, až na pusté náměstí, kde je otevřená jediná kavárnička. Je ale krásná a mají výborné kafe a zákusky. Shodím na terásce krosnu a objednám si. Po chvíli si k vedlejšímu stolečku přisedá druhý návštěvník, šedovlasý vitální elegán. Dáváme se do řeči. Jürgen je 70letý německý důchodce, který přijel do Zlatého Stoku vzpomínat na svého otce, který se zde narodil a prožil pohnutý osud (věznění, emigrace do Ameriky, dramatický návrat domů…). Chvílemi sice nerozumím, moje angličtina je dosti BASIC, ale emocím se dá rozumět i beze slov. Strávíme spolu v družném hovoru asi 2 hodiny. Potom mi pomůže nahodit krosnu (ááá jů á strong wumen…) a vydávám se na cestu.

Kousek za rohem míjím místní workoutové hřiště. Je tady takový super stroj, na kterém se dá simulovat po kolejničkách jakýsi U-rampový pohyb do stran – a ráda bych si to zkusila. „Nelez na to! Co tady budeš dělat sama, až si něco uděláš?“ Prská na mě madam Odpovědnost stejně jako moje máma, když jí to později vyprávím. Pfff… no tak jo, jdu dál. Ale chci se sem někdy vrátit a zkusit to!

Ze Zlatého Stoku se po neznačených cestách vracím zpátky do Čech a napojuji se na Stezku Českem – na starou známou červenou turistickou značku. Cesta vede po hřebeni, lesem a stáčí se dál po státní hranici na Borůvkovou horu 899 m.n.m. Tady chci dneska spát. Udělám si jídlo, postavím stan a otestuji příchozího kluka co se tu chystá taky přenocovat. Vypadá to na příjemného, pohodového samotáře. A klasicky – večer nejdu na rozhlednu, počkám si na ráno až bude mlha a pršet že… Večer detox od sociálních kontaktů a informací, páč tu je absolutní nula signálu.

Dnešní den: Bílá Voda – Zlaty Stok – Borůvková hora, cca 13 km

Den 7
Mít či nemít? – super ultra hike vybavení.

Jak už víte, ráno prší. Vylezu na rozhlednu a lovím tady signál alespoň pro odeslání SMS. Je mlha a hnusně, vidět není nic. Počkat si na ráno nebyl dobrý nápad. Ulovím odpověď z domova s předpovědí počasí a je tu naděje, že to přejde. Přestěhuji se do altánku pod rozhlednou, rozložím sušit věci a stan a společně s klukem čekáme na otevření bufetu. Je to Vojta, dělá v marketingu. Je to zábavné, každý rok se na svém putování setkám s nějakým zajímavým klukem. Vyprávíme si zážitky. Pro něho je to jeho první „vandr“, kdy jde s batohem a spí venku. Libujeme si, jaké to je parádní. V 10 hodin přijíždí pán z bufetu a startuje dieselagregát. Dáváme kafe a povídáme si s majitelem. To je teda taky řehole. Je to tu prý hodně závislé na počasí. Jsou dny, kdy tu má dlouhé fronty a poslouchá hejty že nestíhá, jindy přijdou třeba 2 lidi za celý den. Od dubna do října je tady každý den od 10.00 do 17.00 hodin. (duben a říjen tedy jen víkendy, pro upřesnění).

Loučíme se a Vojta míří opačným směrem – do Vidnavy. Mě čeká několik dní po hranici. Naštěstí se déšť stává schůdným a tak vyrážím i já. Po chvíli je po dešti a zbytek dne už je zase krásně. Nad obcí Travná opouštím hranici a scházím dolů, protože si chci prohlédnout tamní poutní kostel. Těch 300 výškových metrů dolů a pak nahoru mi za to stojí. Nad Travnou u zázračného pramene Saletta doplňuji vodu. Bohužel kostel je, jak jinak, zavřený. Stejně tak jako jediná hospoda kterou jsem měla možnost cestou potkat.

Ale nevadí, hopkám zpátky směr hřeben. V lese potkávám lesníky s obřím traktorem, jak sváží klády z lesa. Fascinuje mě síla toho stroje a tak chvíli zírám. Mávám na řidiče, aby věděl, že chci projít. On mává na mě a já zaplaťpánbu včas polykám poznámku, že bych se nerada svezla na kládě. Po dalším stoupání, kdy už zase vedro panuje, se s chutí občerstvím v lesním baru Koníček. Zabalím si s sebou ještě poslední ledovou kávu a limču na zítra, hodím penízky do kasičky a tradá dál.

Z Koníčku přes Černý vrch 826 m.n.m. a Hraničný vrch 752 m.n.m. přicházím k večeru na Hraničky. Tady už to znám a tak mířím rovnou na místo u kříže. Už tady je jedna dvojice starších manželů. Vypadají dost vystajlovaně (proti mě), vaří na nějakém NASA vařiči v nejnovějším titánovém kastrolku a paní na mojí otázku jak dnes přežili déšť odpovídá, že v pohodě, „že mají perfektní vybavení“. Hm. Sním svoji právě dovařenou večeři. Postavím stan. Pán s paní pořád vaří. Beru hygienu a jdu si dát koupel k nedalekému prameni. Vracím se zpátky, pán sundavá kastrulek z vařiče a oba se pouští do jídla super ultralight nástrojem. Nedá mi to a jdu se podívat co to mají za hi-tech výbavu. Pán mi vysvětluje, že už nejsou nejmladší, tak se na ten hiking trochu vybavili. Ochotně vše ukazuje a vysvětluje parametry. Jo chápu, pěkný, potřebovala bych taky trochu odlehčit výbavu. Chvilku spolu posedíme a příjemně povídáme. Předpovědi počasí hlásí v noci velké bouřky a zítra déšť. Jdu pořádně zakotvit stan a pak už z pelíšku pozoruji pána, jak staví nějaký super tarp a hledá cosi po okolí. S přáním „ať v noci moc nelije“ usínám a také přemýšlím, jestli těch pár ušetřených gramů na vybavení stojí za ten časový opruz a nepohodlí…

Dnešní den: Borůvková hora – Hraničky, cca 15 km

Den 8
Celý den déšť na spadnutí, až to nakonec spadlo.

V noci ani nekáplo. Předpověď ale nezní vůbec hezky. V Čechách jsou prý přívalové bouřky a vichřice. Vystrčím hlavu ze stanu – koukám, je hodně pod mrakem, ale neprší. Pán s paní už jsou dávno pryč. Zvažuji alternativy, hlavně vzhledem k tomu, že mám totálně blbé vybavení do deště. Takže jedna varianta je, že tu přečkám dnešní den ve stanu. Jídla i času mám dost, voda tu je. Zítra už má být zase hezky. Ježiši, ale co tady budu celý den dělat? Takže volím variantu normálně jít dál a uvidí se. Celý den lovím signál a sleduji Meteoradar připravená rozbalit stan kdykoli a kdekoli.

Stoupám na Borůvkový vrch a pak znovu na Špičák 957 m.n.m. (ale z druhé strany než před pár dny). Radar hlásí, že v 15 hodin by mělo lejt. Já v 13 hodin trochu ve stresu obědvám krajíc chleba a zbytek sýra na rozcestí Peklo. Sedí tady partička tří holek, piknikují na dece, degustují bulharské sýry a vaří si kávičku. Já za 15 minut balím a jen tak se zeptám, co mají v plánu, že má přijít déšť. Holky totálně zrelaxované, že něco najdou. Tak tohle lidem závidím. Měla bych se taky trochu uvolnit. Vždyť co, maximálně zmoknu…
…nebo na mě spadne strom… nebo mě zabije blesk… (Nedělám si srandu – pracuji s dětmi a pamatuji si ze školeních, že bouřka patří mezi největší rizika na pobytech v přírodě. Víte, že si můžete spočítat jak je bouřka daleko? 1 km = 3 s. mezi bleskem a hromem. Největší nebezpečí nám hrozí do cca 10 s., ale raději je lepší počkat až bude bouřka vzdálená alespoň 10 km = 30 s.) Na toto téma je článek např zde: https://www.kouzlolesa.cz/l/jak-se-chovat-v-lese-v-pripade-bourky-vetru-a-krupobiti/

Upaluji po hraniční žluté značce a zdolávám jeden devětsetmetrový vrch za druhým. Zatím neprší. Cesta je celkem nuda, les bez výhledů. Na vrchu Kovadlina 989 m.n.m. trochu výhledy a také koncentrace Poláků. Jinak za celý den jsem potkala jen ty 3 holky, paní se psem a jednoho blázna cyklistu. Pořád ale nevím, jak přežiju déšť a kde budu spát. Už mě to dneska maximálně nebaví. Moje potřeba samoty a odlehlosti je dnešním dnem nasycená. Mám blbou náladu. V 16.00 jsem na rozcestí pod nejvyšší horou Rychlebských hor. Je už hodně zataženo a v dálce bouří. Dojdu ještě těch 450 metrů na vrchol Smrku 1127 m.n.m., ale je to jen pro čárku – nic tu není. Je to plochý zarostlý vrchol , kde je jen rozcestník na stromě a jinak nic. Vracím se mokřady zpátky na rozcestí. Rozhoduji se, že na to dneska už kašlu a stavím stan na docela pěkném plácku u ohniště. Naházím věci do stanu a za 10 vteřin začne slejvák. Zalézám dovnitř a vystrkujíc ruku před stan dovařím vodu na polívku a čaj. Najím se, vybalím spacák a jdu si lehnout. V 17:30 začíná moje noc. Venku leje a bouří, ale mě je docela fajn. Jednou práskne někde hodně blízko mě. Několikrát kontroluji, jestli mi někde nezatéká do stanu nebo do batohu, který mám venku v apsidě. V noci střídavě prší a neprší. Zvuky lesa jsou umocněné bušícím deštěm do plachty stanu a když zrovna neprší, tak padajícími kapkami ze stromů. K ránu začíná také dost foukat. Tyhle zvuky mě děsí asi nejvíc – ten vichr v korunách stromů, praskající větve. Jsem ale ve víc jak kilometru nad mořem, takže co bych čekala, že…

V noci, ve 22:00 hod., když docela tvrdě spím, vzbudí mě zvuky přicházejících lidí. Holka a kluk a rozhovor. Kluk: „kde to jsme? hele rozcestí, kam půjdeme?“ Holka: „Hele rozcestí, kam půjdeme? Tudy!“ Kluk: „Do prdele…“ Odchází a hlasy se vzdalují. Neviděli mě. Prší.

V půlnoci mě vzbudí další zvuky přicházejících lidí. Ježiši proč ty lidi chodí v noci? To je víc lidí než včera za dne. Tentokrát 2 chlapi a rozhovor. Vyšší hlas: „Hele rozcestí, tvl já nic nevidím, kam půjdeme?“ Hluboký hlas: „Kilák tudy by měla být ta útulna“… Vyšší hlas: „Tvl stan!!!“ a svítí mi baterkou na stan, „tady spí nějaký lidi“. Hluboký hlas: „Tak je necháme spát. Jdeme.“ Hoši díky. Zakopnou mi o šňůry stanu, zanadávají když se prodírají křovím a jejich zvuky se vzdalují. Pak už je do rána klid.

Dnešní den: Hraničky – Smrk, 13 km

Den 9
Nemytá a neučesaná do vlaku?

Vstávám v 7:30, po devíti a půl hodinách spánku. No, asi trochu únavička. Slyším, že už neprší a skrze stan vidím dokonce stíny stromů, že by slunce? Vylézám ven. Nikde nikdo, okolo mě všude louže a podmáčený les. Je úplné ticho, jen občas zabubnují o zem kapky shozené větrem. Balím mokrý stan a snídám poslední kaši s oříšky a medem. Mám úplně mokrý batoh, neuhlídala jsem to a nateklo mi na něho. Při balení objevuji kousky rozkousaného igelitu a ožraný chleba – nějaké zvíře mi tady v noci lezlo stanem a debužírovalo chachá…

Před 9.00 vyrážím na poslední část mého putování. Je ještě docela chladno. Beru si na sebe péřovku a na ramena pláštěnku, abych neměla od těch nacucaných popruhů batohu hned všechno mokré. U rozcestí Císařské lovecké boudy objevuji krásný velký přístřešek i s krbem. Sluníčko začíná svítit, otepluje se a tak převlékám setup oblečení z „polárního“ na „letní“. Nechtěným svědkem je mi jakási velká parta lidí s dětmi, která sem zrovna přichází. Jsou dost nekontaktní (ani pozdrav, ani pohled…) a kdybych se nevnutila s „Ahoj, už je hezky co?“ tak by naše setkání proběhlo nejspíš jako trapné dlouhé ticho. Zírají na mě nechápavě když si skládám na ramena pláštěnku a nandavám batoh. Pokračuji dál k chatě Paprsek, kterou už z dálky můžu pozorovat v nádherném rámečku s přilehlými kopci. Po chvíli přicházím k chatě. Je to tu moc hezké a plánuji tady pobýt – najíst se, usušit, dobít telefon a tak…

Suším stan na terase a odpočívám asi 2,5 hodiny. Také jsem dobila powerbanku, čemuž předcházela anketa se všemi chlapy na terase – zda můžu strčit nabíječku powerbanky do divně vypadající zásuvky u nabíječky elektrokol. Výsledek průzkumu: „to tam strčte a uvidíte…“ No, bylo to normálních 230V, takže to dopadlo dobře.

Ve 14.00 pobalím usušené věci a odcházím směr vrch Větrov 918 m.n.m., který jsem celou dobu pozorovala od chaty. Půvabný obrázek. Na vrchu se nachází Dalimilova rozhledna, což je novodobá kopie bývalé rozhledny, která stávala na vrcholu Sněžníku. Ta byla zchátralá v roce 1973 stržena. Tento symbol zdejšího kraje byl navrácen v roce 2018 právě sem – na vrch Větrov. Já si vyjdu na rozhlednu a koupím si jahodový džus. Ani ho však nestačím ochutnat a po půl minutě vylejvám do trávy kelímek plný agresivních vos. A já si říkala, proč jsou všichni uvnitř v bufetu a na terase ani noha.

Příhoda: Cestou k rozhledně potkávám maminku s malou holčičkou. Holčička: „Mamí, ta paní má ale velký ten… koberec…“ Maminka: „To není koberec, ale karimatka.“ a obě se na sebe podíváme a začneme se smát. Roztomilé. Asi to začnu používat, výraz koberec.

Od rozhledny už je to jen 5,5 kilometru do cíle mé cesty – do Starého Města pod Sněžníkem. Těším se, že si dám nějaké jídlo, že si najdu ubytování a strávím tu v klídku zítřejší volný den. Dám si polévku v hospodě na náměstí (česnečka s olomouckými tvarůžky, špatná volba). Infocentrum je zavřené, město se mi nelíbí a ubytování jsem nesehnala. Takže kouknu na IDOS a v 17:20 sedím ve vlaku a jedu domů. To že smrdím a jak vypadám po 10 dnech v lese, to neřeším.

Dnešní trasa: Smrk – chata Paprsek – Staré Město pod Sněžníkem, 13,5 km + dalších 250km vlakem domů.
Celkem: 9 dní chůze, 120 km, a zbyl mi jeden rezervní volný den. Krásné teplé počasí, pršelo mi jen 2x a šlo to zvládnout.

A závěrečný happiend? Ano, bude.
Při přestupu v Hanušovicích potkávám na nádraží hádejte koho? No Vojtu! Toho kluka z Borůvkové hory, co šel opačným směrem na Vidnavu. Oba se rádi vidíme a vzhledem k tomu, že máme společnou cestu až do Prahy, stihneme si krásně povyprávět všechny příhody. A tak nám cesta příjemně uběhla a to je vše přátelé 🙂
Omlouvám se, že je to tak dlouhé, ale už to asi počtvrté rediguju a zkracuju a furt je to čtení na půl hodiny…

KONEC. Děkuji za přečtení.
A kdo chce zkusit mojí trasu, níže nabízím můj zpracovaný ideální itinerář na 9 dní, s trasami kolem cca 15 km/den. Trasa je na pohodu, ale zdatnější si mohou etapy spojovat. Součástí itineráře je podrobná kilometráž, popis trasy s odkazy na zajímavosti, pitnou vodu, otvírací dobu… atd.