Stolové hory + Broumovská vrchovina: 140 nádherných km po kopcích, skalami, vyhlídkami i pustinou – pěšky sama s batohem (+ITINERÁŘ na 10 dní)

„A kdeže to vlastně je?“ dostávám častou otázku, když někomu vyprávím o Javořích horách, místě, kam jsem letos vyrazila s mým batohem. Přiznávám, že jsem o existenci těchto malebných hor doteď mnoho nevěděla. O to víc mě bavilo objevovat tyto rozlohou maličké a nádherně pusté hory. Ale i další, méně známé hory, které jsou součástí Broumovské vrchoviny, na které na polské straně pak navazuje národní park Stolové hory (Góry Stolowe). Tady mimochodem moje cesta začne. Bonusem mi bude každodenní přítomnost nádherných skalních vyhlídek a trochu výškových metrů nahoru a dolů. Přijměte pozvání a pojďte se mnou na desetidenní průzkum této části Středních Sudet. A na konci je samozřejmě k dispozici podrobný itinerář s mapou a odkazy.

Geografie

Broumovská vrchovina je geomorfologický celek nacházející se v severovýchodních Čechách, zaujímající rozlohu 535 km². Jedná se o velmi členitou vrchovinu se střední nadmořskou výškou 527 m. Nejvyšším vrcholem na území Česka je Královecký Špičák 880,6 m, těsně následovaný Ruprechtickým Špičákem 880,2 m. Nejvyšší horou je Waligóra 936 m.n.m. nacházející se na polské straně (na všechny se postupně vyšplhám). Broumovsko se skládá ze tří dílčích menších celků – a sice Vrchoviny Meziměstské, Polické a Žacléřské. A právě tady najdeme krásné horské hřebeny s názvy jako Javoří hory (na polské straně Góry Suche, které jsou součástí většího celku Góry Kamienne), Vraní hory (Góry Krucze) a další celky. K nejznámějším přírodním krásám Broumovské vrchoviny patří známá pískovcová skalní města tvořená kvádrovými pískovci s velmi členitým povrchem – NPR Adršpašskoteplické skály a NPR Broumovské stěny. Téměř celá Broumovská vrchovina, s výjimkou větší části Radvanické vrchoviny, je součástí CHKO Broumovsko. (Zdroj: www.cs.wikipedia.org)

Začínám v Náchodě

Z vlakového nádraží moje první kroky míří na náměstí a do Infocentra pro první várku turistických vizitek. A protože jsem pako, hodinu strávím na wifi v kavárně, abych si stáhla off-line mapy České republiky, bó jsem zjistila, že z února stažené mapy Indie mě tady budou k ničemu. Jsem trochu donucená splnit svá předsevzetí a posílám konečně peníze na placenou verzi mapy.com. Stáhnu si ČR i Polsko a za tu dobu co tady sedím jsem saturovaná kofeinem na 30 let.

Den 1. Start putování – polské Stolové hory

Někdy kolem třetí hodiny odpoledne se konečně vydávám na trasu a mířím z Náchoda přes Běloves do Polska. V Bělovsi míjím krásnou, trochu zchátralou vilu – Muzeum lázeňství (otevřeno přes léto v sobotu a v neděli 12-16 hod., vstupné 25,- Kč). Prohlídka by mě lákala, ale protože jsem se netrefila do otvírací doby, šlapu dál. Těsně před Kudowa Zdrój procházím kolem hezkých rybníků – jsou tu krásné plácky u vody, kachny, nikde nikdo, ale voda mi přijde dost špinavá, takže se koupačka nekoná.

Jako rozlučku s civilizací si udělám přestávku v McDonalds a zase po megadlouhé době si dám hranolky. Ale hlavně si ještě doplna dobiju telefon, nějak rychle se mi vybíjí, mám necelých 30%… Dnešní noc pak strávím nad Kudowa Zdroj – Jakubowice na krásném místečku s výhledem na západ slunce. Dneska na rozcvičku cca 12 kilometrů.

Den 2. Bludné skály – nejkrásnější bludiště

Ráno na louce nad Jakubowicemi je nádherné, i když budíček mám v 6:30. Musím. Mám koupenou vstupenku do Bludných skal (polsky Bledne Skaly) na 9.00 hod. a je to 3,5 kilometru, tak abych to stihla. Cestou si užívám spoustu malin a naprostou samotu. Před Bludnými skalami je obří vyhlídkové místo s altánky, grily, lavicemi, nádherným výhledem, parkovištěm a také s WC s tekoucí vodou. Voda je ale divná, teplá a prý není pitná. Já přicházím čtvrt hodiny po deváté hodině ke vstupu do skal. Vstupenku jsem si koupila pro jistotu předem přes rezervační systém, protože píšou, že počet je omezen. Vstupné je 14 Zl (a pokud sem nahoru pojedete někdy autem, musíte si koupit i výjezd na horní parkoviště za 15 Zl). V pohodě nechávám batoh u pokladny a vyrážím na nejkrásnější skalní vyhlídky a bludiště, co jsem kdy viděla. Trasa měří cca 1,5 kilometru a já si to tam užívám necelé 2 hodiny. Po návratu je čas na obídek a samozřejmě kávičku, pro což nejsem líná přeštrachat celý batoh a najít vaření a kafe. Kolemjdoucí okukují a možná závidí, protože tady žádný bufet není (kromě nějakých sušenek v pokladně).

Nejznámější přírodní památky Stolových hor – Skalní Hřiby, Bílé skály, Hejšovina…

Ve 12 hodin napapaná opouštím Bludné skály a mířím na WC na parkoviště. Došla mi voda a je vedro, řeším co s tím. Rezignuji na první nápad, že něco vysomruju od turistů, nechce se mi v žebrat v polštině… Tak si filtruju tu hnusnou teplou vodu z WC, abych měla alespoň něco. Mám plán. Další vodu si naberu cestou po žluté u pramenů, které jsou v mapě hned dva. No, z pramenů se vyklubaly oplocené zdroje vody a nelze si tam nabrat. U druhé vodárny vyvěrá alespoň potůček, takže vyleju hnusnou vodu a nafiltruju si ledovou z potoka. Čeká mě dnešek i trochu zítřek bez zdroje vody, takže naplním dvě 1,5 litrové petky a dvě malé půllitrovky. Mám nějak psycho z toho, že mi dojde voda. Za čtvrt hodiny pochodu ale vylévám jednu velkou petku, protože to prostě neunesu. Začínají mě bolet kyčle. Mám v batohu kromě mega-spacáku a mini-stanu i celkem dost jídla. Vlastně táhnu asi 5 jídel na uvaření, nějaké kaše k snídani, vege věci, jednu cuketu, okurku a rajčátka ze zahrádky. Letos je nádherná úroda a bylo mi líto si nevzít s sebou. Takže mám na zádech cca 15 kilo plus ta voda. Nechápu prostě ty ultranalehko trekaře do 7 kilo jak to dělají. Zatím odmítám jíst sušené ultra jídlo, blafy z kiosků, vzdát se kávičky v mechu a kapradí a nebo mrznout v noci. Tak trpím. Ze začátku. Časem to trochu ujím a tělo si zvykne, už to trochu znám… 🙂

Moje cesta vede dál po žluté – kolem Bílých skal (Biale Skaly). Což je menší blok skalních útvarů s několika „geoatrakcemi“ – já jsem vyšlapala např. na „Mořské dno“. Dalším zajímavým místem na trase je naučná stezka Niknacza Laka (Zanikající louka), což jsou chráněná rašeliniště s pozorovacími místy a naučnými tabulemi, jejichž dřevěný chodníček mi ukradl jeden špunt z trekové hůlky a tůně ho pohltila. Ani se nesnažím ho vylovit. Dál šlapu jen s jednou „botičkou“ na hůlce a testuju sama sebe, jak dlouho to autista ve mě vydrží, než sundám i tu druhou. Menší zacházkou z trasy lze ještě navštívit útvary Skalne Grzyby (Skalní hřiby), které se řadí k nejznámějším přírodním památkám Stolových hor.

V 19:30 za blížícího se soumraku docházím k lesní útulně. Uvařím si dvě instantní polévky, bó mám děsný hlad a ve 20:00 ležím ve tvaru písmene „U“ na zaoblené lavičce a jsem K.O. Dneska 18 kilometrů a všechno mě bolí. Radši už nic nepiju, abych nemusela v noci do lesa čůrat… Noc ozařuje obrovský měsíc v úplňku, jeho světlo a stíny hrají divadlo i uvnitř chatky. Venku musí být nádherná podívaná, ale zvítězil srab a lenost a nikam nevylézám.

Den 3. Dneska TOP místa Stolových hor

Dnešní den bude odpočinkový, ráno tedy nespěchám. Odcházím v 9:30 z útulny a mířím na červenou – Glówny Szlak Sudecki. Chci po ní jít na Velkou Hejšovinu. Jenže všude jsou cedule se zákazem vstupu, cesta je zavřená a hrozí tam prý zranění. Takže jsem poslušná a měním trasu na žlutou. Nakonec se toto ukázalo jako super varianta, protože hele – cestou je nádherné koupání a super místečko s jezírkem, lavičkama, i s jakýmsi tubusem, kde by bylo super spaní.

V 13:00 opouštím Červené jezírko a pokračuji do Karlowa. Městečko Karlów je turistickým centrem a východiskem do skalního města Velká Hejšovina, což je můj dnešní plán. Užiju si kávu a obří domácí koláč na zahrádce restaurace u kempu a pak ještě druhou kávu, než se mi dobije telefon a powerbanka. Dokoupím nějaké drobnosti v obchodě a mířím po hlavním turistickém bulváru plném stánků se suvenýry a občerstvením ke králi všech skalních měst 🙂 To budete koukat!

Szczeliniec Wielki (Velká Hejšovina) – sem musíte!

Vím, že jsem říkala o Bludných skalách, že je to nejkrásnější skalní bludiště co jsem viděla, ale můj další TIP na krásné místo je Velká Hejšovina, která je ještě hezčí! Jsem tady z těch skal úplně nadšená a užívám si prohlídkový okruh jako dítě. 700 schodů a nespočet balvanů, prolézaček, tunelů a vyhlídek mě zabaví na 2 hodiny. Je to prostě nádherné místo a určitě doporučuji všem jeho návštěvu. Vstupenky fungují stejně jako do Bludných skal, koupila jsem ještě doma na jejich předprodeji.

O historii těchto míst si můžete přečíst třeba ZDE. Dočetla jsem se např., že zpočátku 19. století na Velké Hejšovině provázeli průvodci, že výstup na nejvyšší vrchol s vyhlídkou „Dědovo křeslo“ byl zavřený dřevěnou brankou a klíč měli právě jen průvodci. Byl zde také zvyk zapisovat se po návštěvě do návštěvní knihy a nebo existoval zvyk zachovalý do dnešního dne specifický pro Hejšovinu – „podpírání“ větvemi skal, kterým „hrozilo rozpadnutí“. (Zdroj: https://naszczelincu.pl/historia/?lang=cs)

Nabažená skal scházím dolů. Vyhrabu batoh ukrytý v lese a zamířím po modré k místu dnešního nocování. Cílem je chata Pasterka, chata Svazu polských turistů PTTK. Mají zde malý plácek pro stany, kde já dneska přespím, ale můžete si objednat i pokojíček. Vše je lepší dopředu domluvit (telefon 48 074 871 21 93). Ubytování na plácku stojí 30 Zl, k dispozici je WC a vybavená kuchyňka. K jídlu je vynikající boršč. Ptám se „Jak je velká polívka?“ „Malá“ odpoví milý pán, co mě ubytovával. „Tak si dám dvě, mám hlad“ poručím si. A dostanu dvě obří misky, které ale v pohodě zdolám… 🙂

Úplně narvaná polívkou se odsunu do stanu, vyndám si dvě klíšťata (jedno jsem měla mezi prsty na ruce, nechápu…) a myslím si, že půjdu spát. Tato představa se ale brzy stává nereálnou scifi. Nejprve vedle ve stanu začne zpívat nějaká polská žena jakousi polskou píseň, ale takovým opravdovým operním zpěvem na celé údolí. Dobře je půl deváté, nevadí, beru to jako ukolébavku a je to i docela hezké. V půl desáté v jiném stanu polský tatínek asertivně ukládá polskou dcerušku do šustícího spacáku na vrzající nafukovačku… V půl jedenácté můj soused na druhé straně, jehož stan je asi půl metru od mého, usne a začne děsně chrápat… V půl dvanácté jsem totálně na nervy a nemůžu stále usnout. Jsem zase na dlouhou dobu vyléčená z kempů. Týpek chrápe celou noc. V nedalekém stanovém táboře se ve 2:30 hihňají a piští slečny. Asi 30x v noci jezdily zipy na stanech nahoru a dolů a noční pochůzkáři chodili čůrat… (někteří slyšitelně do blízkosti stanů).

Ráno. Spala jsem asi tak 10 minut, ale kupodivu jsem docela odpočinutá. Vstávám jako první. Mám chuť zabušit do ešusu a vzbudit ty noční prudiče, ale tož krotím se a nebudu hňup. Potichu balím a stěhuju se na sluníčko před chatu kde suším stan od rosy. Dneska 13 km + lození po Hejšovině.

Den 4. Dneska to bude dost nahoru a dolů, od kochání k prvním slzám…

Vařím si snídani na lavičkách u Pasterky. Pak pobalím usušený stan a v 10:30 odcházím směr Božanovský Špičák. Nejvyšší vrchol Broumovských stěn měří 773 m. Cesta k němu vede skalním bludištěm se zajímavými útvary, které lidé překřtili mnoha jmény ze zvířecí říše, proto se těmto skalám někdy přezdívá „Kamenná Zoo“.
Prohlédnete si třeba Velblouda, Želvu nebo Veverku. Ze skalní vyhlídky se vám pak nabídne krásný rozhled na Broumovsko, Polsko, Javoří hory a vrchy Hejšovinu a Bor. (Zdroj: www.kudyznudy.cz) Já na rozcestí opět schovám batoh do křoví a trasu absolvuji nalehko. Není to nijak velké, ve srovnání s polskými sourozenci naproti, ale za prohlídku to stojí. Dál pokračuji na žlutou značku na hřeben Broumovských stěn. Zaskočím ještě na vyhlídku Koruna a užívám si výhled zpět na Hejšovinu, odkud jsem přišla.

U vyhlídky Kamenné hřiby už jsem docela vyřízená a taky už je dost pozdě. Ráda bych si už našla nějaké místo na spaní. Na vyhlídce u Hřibů je krásné místečko, ale právě ho zabírá jedna holka, co tu bude asi spát. Je to malé, takže posbírám poslední morál a jdu hledat něco jiného. Jenže tady dál už to je docela těžké něco najít. Zkouším ještě dojít na jednu vyhlídku cca 400 metrů od cesty, ale těsně před ní to vzdávám, je to děsná cesta a v závěru nezvládám vylézt takovým prudkým rozbahněným svahem. Jsem už na pokraji sil. Dojdu ještě kousek na miniaturní vyhlídku podle mapy, ale je to jen takový malý balkónek na skále. Sedím tu na batohu a pláču, protože nevím, jestli mám jít dál, nebo tu zůstat. Už ale nemůžu dál, takže rozbaluji spaní na Tyvek do borůvčí. Abych v noci nespadla z toho srázu, obkládám své lože klackama. Dneska spím první noc pod širákem. Měsíc svítí jako blázen, Perseidy padají, noc je klidná. Dneska jen 14 km, ale 4 hodiny ve skalní posilovně mě zabily.

Den 5. Nejkrásnější broumovské vyhlídky a nejstarší turistická značená cesta

Ráno na „balkónku“ na skále je nádherné. Vychutnám si snídani s výhledem, kávičku a odcházím v 9 hodin. Čekají mě nejkrásnější skalní vyhlídky Polických stěn – Supí hnízdo a Divadlo. Moc si to užívám a na vyhlídkách se vždycky dlouho kochám. Na Supím hnízdě dokonce chvíli pracuji – studuji na Googlu geografii této oblasti, abych se v tom orientovala, je to docela složitá oblast různých podoblastí, hřebenů a skal.

Po celém hřebeni Broumovských stěn tady kráčím po historickém skvostu. Je zde totiž vyznačena jedna z nejstarších turistických tras u nás – stezka Hvězda – Hejšovina. Po cestě se nachází značení této stezky vytesané do skal, nebo různé patníky a směrovky. Podle mého je nejkrásnější úsek hřebene právě tady, kolem vyhlídek Divadlo a Supí hnízdo.

Kolem poledne přicházím na Hvězdu, což je dost turisticky exponované místo s Kaplí Panny Marie Sněžné na Hvězdě. Je tady i turistická chata, ale bohužel už nějakou dobu zavřená. Pokochám se, ale celkem brzy scházím z hřebene dolů do Křinice a zkracuji si cestu do Broumova autobusem. Jízdní řád zde. V Broumově navštívím nejprve Klášter Broumov, potom drogerii a Lidl, kde doplním zásoby. Také trochu dobiju powerbanku, ale nic moc… tuším, že mě čeká energetická krize.

V klášteře je asi největší zajímavostí kopie Turínského plátna – což je vlastně otisk těla Ježíše na plátně, do kterého byl zahalen po sejmutí z kříže. Na světě se nachází kolem čtyřiceti podobných historických kopií, broumovská je však jediná ve střední Evropě (severně od Alp) a rovněž patří k nejzdařilejším. Byla nalezena poměrně nedávno (v roce 1999) při rekonstrukci v klášterním kostele.

Dál mám namířeno do Uhlířského údolí, které jsem se dočetla, že je nejhlubším údolím Javořích hor. Trochu si protahuji trasu, protože si chci projít právě Javoří hory, prozkoumat nádherný a pustý hraniční hřeben – můj další TIP na hezké místo. Opět beru zkratku BUSem do Heřmánkovic, což mě ušetřilo dobrou hodinu chůze po nudné silnici. Docházím do místa plánovaného noclehu – k nádrži Pod Jelením žlebem. Moc hezké místo s čistou svěží vodou. Zase se po nějaké době pořádně umyju a vyperu ponožky.

K večeru k nádrži přijíždí dvě auta. Hudba duní už z dálky a samotný příjezd ve stylu Dakaru až na hráz dává tušit, co se asi bude dít. Z auta se vysypala parta rozeřvaných připitých kluků. Rychle se pobalím, dělám se neviditelnou a přesouvám si jinam. Nakonec nocuji u vedlejších krásných romantických rybníčků úplně v klidu, jen žáby mi tam řvou celou noc. Dneska 10 km + prohlídka kláštera, cca 9 km jsem si ušetřila autobusem.

Den 6. Nejvyšší vrchol putování a zdechne mi mobil

Ráno u rybníčků. Vodní páry se povalují nad hladinou, všude rosa jako kdyby lilo celou noc. Ale sluníčko si pomalu nachází cestu i sem a začíná nás (mě, stan a věci) prohřívat a sušit. Zapínám mobil, který jsem včera večer byla nucená vypnout, abych si zachovala posledních 40% baterie na dnešek. Pro někoho dost, ale mě se to vybije do odpoledne. Powerbanka se mi včera v tom klášteře vůbec nedobila, takže dneska vyhlašuji energetickou krizi. Musím to nějak vyřešit, hlavně kvůli mapě.

Posnídám a jdu se ještě vykoupat do horní nádrže. Povídám si s paní, co se tady taky koupe, obě jsme nahé. V 10:00 odcházím a čeká mě hodina stoupání na hřeben. Něco po poledni vyfuním na Ruprechtický Špičák (880 m.n.m.) – druhou nejvyšší horu Broumovské vrchoviny s rozhlednou na vrcholu. Není to tady vůbec zadarmo, krpály nahoru a dolů, ale nádherná pustina bez lidí. Pod rozhlednou si dám oběd a na rozhledně pak výhledy.

Protože to mám na Waligóru co by Janek Železný oštěpem dohodil, zařazuji do trasy malou odbočku. Zabiju tím dvě mouchy najednou – odškrtnu si nejvyšší vrchol Javořích hor 933 m.n.m. a v chatě Andrzejówka dobiju zdroje. Tato útulná horská chata budiž mým dalším TIPEM NA SKVĚLÉ MÍSTO. Dobře tu vaří (měli i vege guláš), dřevěný vyřezávaný interiér dýchá historií a obsluhuje tady skvělá rázná potetovaná děvčica. Objednám si půlku jídelního lístku, dopisuji deník a čekám než budu mít alespoň 90% nabito.

Kolem 16.00 konečně odcházím. Vyšplhám na vrchol Waligory, což je z polské strany cesta prudkým kamenným suťovištěm. Vrchol je zalesněný a kromě cedulky tady nic není. No ale nejvyšší bod celého treku si můžu odškrtnout. Dole na rozcestí vyhrabu batoh zpod smrku. Slyším kousek za křovím kroky, praskají větvičky, šustí listí, ale nikoho nevidím. Trochu znejistím… Vydávám se po hřebeni na závěrečný úsek dnešního dne a nemůžu se zbavit dojmu, že mě někdo nenápadně pronásleduje. Cestou nepotkávám živáčka, až později jednu mladou dívku bez batohu, kterou míjím v protisměru. Mineme se a já přemýšlím, co když mám v patách opravdu nějakého pronásledovatele? Mám jí to říct? Co byste udělali vy? Nakonec to vyhodnotím jako moje psycho a nechám to být. Dopadlo to dobře, bó černá kronika druhý den nic nepsala.

Cesta dolů z hřebenu je ještě celkem dlouhá a já až někdy kolem 19.00 stavím stan na takovém trochu nouzovém místě na cyklostezce. Nejdřív svádím boj s milionem létajících mravenců, kteří mi obalili úplně stan a potom později v noci s nějakým zvířetem, co přišlo hodovat na odpadky do toho odpadkového koše co mám vedle hlavy. Jo a taky je tady docela provoz – chodci, cyklisti a v půlnoci sem přijelo nějaké auto. Svítí mi na stan, hlasy, po chvíli zase odjelo. Noc celkem na prd. Dneska 18 km, jsem docela unavená, ale nespí se mi tady dobře. Opět se mi potvrdilo, že je lepší spát někde nenápadně zastrčená mimo lidi a hlavně ne tam, kam jde dojet autem!

Den 7. Moje trasa se začíná stáčet nazpět

Ráno u altánku vstávám brzy a pobalím, než začne provoz na cyklostezce. Posnídám na pohodu a odcházím po zelené značce směr Buková hora. Moje putování se tady stáčí zpátky k východu a mám teď před sebou celý Javoří hřeben i s Ruprechtickou rozhlednou jako na dlani. V dáli Stolové hory. Nádherná chvíle. Je to k nevíře, že jsem to ušla pěšky, takovou dálku. Musím to sečíst, určitě dneska padne 100 km.

Dneska bude zase teplo, má být opět kolem 35 stupňů. Kousek na trase je v mapě jakési koupání, takže tam zamířím. Objevuji nádherné místo jako stvořené pro přespání, ale bohužel, včera jsem zdechla o 3 kilometry dříve. V 10 hodin přijel pán a odemkl zázemí. Má tady takový mini kiosek a WC za dobrovolný příspěvek. Chvíli si s pánem povídám a chválím to, jaké je to tady hezké. A také děkuji mému dětství, kdy jsem hltala Sandokana v polštině a tudíž trochu rozumím.
Já: „Máte to tady moc hezké.“ úsměv
On: „Proše?“ zmatený výraz
Já: „Bardzo pěnkné tady.“ pobavený výraz
On: „Á, jasné!“ úsměv

Dál po cestě už je celkem nuda, kromě krásného stoupání loukama na Bukovou horu. S pozdním odpolednem scházím po červené do Teplic nad Metují. Navštívím Infocentrum a udělám pokus se někde najíst. Vybírám si jednu z hospod (v obou mi nabídli jako vegetariánské jídlo světe div se – smažák) a dávám si tedy smažák za 230,- protože mám hlad a sámoška už je zavřená. Na dnešní noc se ubytuji v kempu Kamenec a stavím stan na plácku pro stany (noc za 270,-). Mimochodem plácku, co je z kopce… Asi za hodinu dorazila do chatiček kousek ode mě parta 4 maminek v jednotných trikách s 1 přemoudřelým dorostencem a asi 20 dětma. Děti jsou v pohodě, ale maminky si daly ven židličky, rozlily víno a hlasitě žvaní (pardon za ten výraz). Nemám na to nervy to poslouchat, proto nahrnu všechny svoje věci, včetně postaveného stanu, do Tyvek plachty a odtáhnu to do nejzazšího koutu kempu. Udělala jsem dobře. Dámská aperolová párty se line kempem až do dvou hodin v noci. Vedle mě se ubytoval zajímavý cyklista: chlápek přijel se setměním na silničním kole, lehnul si na holou zem, přikryl se takovou tou SOS alu fólií a usnul. Ráno jsem ho slyšela balit kolem 5.00 hod. Tomu říkám trek „nalehko“. A druhý případ: za mnou stanuje maminka s malou holčičkou. Když se ukládají ke spánku, holčička říká mamince, že budou hezky potichoučku, aby nebudili ostatní, co už spí. K nevíře. 4-leté dítě to ví, ale dospělé ženské ne…

Pro účely ITINERÁŘE dnešní trasu trochu poupravím.

Den 8. Adršpach, Teplické skály, nejromantičtější západ slunce

Dneska prozkoumávám Adršpašské skály a Teplické skály, koupu se v Černém jezírku (nesmí se to, vůbec vám to nedoporučuju). Teplickými skalami vede zelená turistická, na kterou jsem se taky vydala, ale nedávám to s tím batohem, musím se vrátit zpátky do Teplic. Zasekla jsem se v jednom průchodu a byl by to děsný 6ti kilometrový boj. Také zažiju nejkrásnější romantický západ slunce z Křížového vrchu, což je jeden z mých žhavých tipů na KRÁSNÁ MÍSTA.
Ideální popis trasy najdete v itineráři.

Den 9. Ostašské skály a na závěr stavebnicové muzeum – víte jaké je v Polici nad Metují?

Dnešní den prozkoumávám další skalní města – takové které jsou už méně známé. První jsou přírodní památka Kočičí skály – menší ale zábavné skalní bludiště. Prohlídnete si Kočičí hrad, Triglav a další skalní útvary. Součástí je také Sluj Českých bratří. Nejedná se o klasickou jeskyni, protože nemá strop. Jedná se spíše o soutěsku o šířce 1 – 1,3 m. V 17. stol. se zde podle pověsti tajně scházeli čeští evangelíci k modlitbám. Uprostřed soutěsky se nachází ve výšce 2,5 m kámen s letopočtem 1627. Existují pochybnosti, jestli je kámen pravý nebo pochází z novější doby (1921). (Zdroj: mapy.cz)

Další skalní bludiště dneška je Ostaš. Menší skalní město s několika vyhlídkami na stejnojmenném vrchu Ostaš (700 m.n.m.) je součástí přírodní rezervace. Nikdy jsem tady nebyla moc se mi líbí i toto místo. Nutno podotknout, že nejsem sama, je tady docela dost výletníků.

Dnešní den zakončíme v Polici nad Metují. Zajdu si na jídlo – výborné květákové placičky s bramborama a potom se jdu ponořit do mumraje na náměstí, kde je zrovna pouť. Ó jaký je to kontrast klidu uplynulých dní a tohoto společného veselí. Sedím u stolečku na terásce pekárny s kávičkou a docela se bavím tím pohledem. Pak ještě návštěva muzea se stavebnicí Merkur, jednoho z nejmladších muzeí u nás. Spousta vystavených historických i současných exponátů, mnoho je i funkčních – otáčí se to, jezdí to, něco to zdvihá… Je tu i místnost, kde si můžete pohrát a něco sestrojit. V místnosti s obrovským kolejištěm a jezdícími vláčky si připadám jak Sheldon Cooper. Otevřeno mají 9-17 denně mimo pondělí, vstupné je 110,- Kč.

Jako ubytování v Polici nad Metují můžete zvolit Penzin 65, kde jednolůžkový pokoj vyjde po slevě cca 500,-/noc.

Tady by moje 140 km dlouhé putování mohlo skončit. Jenže mě k dokonalosti ještě chybí nejvyšší hora Broumovské vrchoviny. Cesta veřejnou dopravou je pravda trochu harakiri, ale jako závěr celého treku je to krásné místo. Takže já si dopřeju ještě DEN 10.

Děkuji za přečtení a přeji mnoho cestovatelských zážitků!
Pro zájemce o podrobnou trasu a itinerář celého treku je tady možnost ke stažení. Za jeho případnou koupi vám srdečně děkuji.
Šárka

Zdroj:
text a foto – vlastní zkušenosti a zážitky autorky, archiv autorka
https://www.pngs.com.pl/cz/turystyka/tur_b.html
https://naszczelincu.pl/historia/?lang=cs)
letáček Společnosti pro destinační management Broumovska o.p.s., www.broumovsko.cz
www.klasterbroumov.cz
www.merkurpolice.cz
www.mapy.com